Tři starořečtí přátelé o povaze času

Autor: Roman Donát

Úvod

Po uvedení článku, jak vznikl vesmír, čas i prostor se rozvinula velmi zajímavá a plodná debata v diskusi. Nejpozoruhodnější reakcí je ovšem reakce od moudrých filozofů, kterou jsem dostal ze starého Řecka. Jejich inspirativní rozprava „Ve stínu mohutných cypřišů I“ z pera Romana Donáta je nádherným materiálem pro filozofičtěji založené čtenáře. Ale dejme již slovo ctihodným řeckým mužům.

Rozprava začíná a znamenité vodní hodiny

Ve stínu mohutných cypřišů usedli k odpolední debatě před západem Slunce tři přátelé, aby společně rozřešili mnohé a stále nejasné otázky znepokojující jejich mysl. Nejstarší z nich Alfeios z Élidy, muž zkušený v umění řečnickém, znalec Homérových zpěvů a uvážlivý člověk, Kebriónes Thessalský, vozka z družiny Hektorovy, muž milující veškerá ctnostná umění, zkušený ve filosofických debatách a obdivovatel dramat Sofokla a Eurípída, třetí z nich Tektón původem z Trojského města, jenž byl knězem při chrámu boha Apollona. Za zpěvu ptactva nebeského a doprovázeni múzami sedmi druhů svobodných umění, vznesli první svoji otázku.

Alfeios: „Řekli jsme v poslední naší úvaze přátelé, že „čas“ je podle jedněch filosofů prvotní a prostor je „dítětem času“, jak říkají, a podle jiných je čas i prostor naprosto zřejmou fikcí. Je nutné uvažovat o tom všem ještě dále, nebo se s tímto závěrem spokojíme? Domnívám se stále, že v úvaze je nutno ještě něco, zatím mě neznámého odhalit“.

Tektón: „Napijme se vína, drazí přátelé, ať srdce naše jiskří dobrým myšlením a Slunce v něm plovoucí a zářící, nechť nás světlem porozumění provází a vzdejme díky milému bohu Apollonovi, kéž jest pozdraven!“.

Alfeios: „Ano, tedy připijme k jeho poctě, neb dává všemu lidskému pokolení, národu našemu drahému dobré věci, naplňuje naše životní cíle smyslem a za mnohé jsme jemu vděčni, kéž je na blízku našemu setkání i v každém dalším dni v časech příštích, neb jsme se sešli v dobrém, abychom dále pokročili úvahách.“

Tektón: Rád bych pro další naše uvažování připomněl, jak měří slavný národ náš čas, nejběžnějším a stále velmi účinným způsobem. Osobně se domnívám, že kromě měření času mnohými slunečními hodinami a pomocí větru, naše hodiny budou sotva kdy jakým národem překonány, neb živel vodní je co do pohybu nejlépe uchopitelný do formy předem odlité, neb jiné měření času dle zbývajících tří živlů závislé je na mnoha jiných a často nepříznivých okolnostech. Způsob tento podivuhodný je zajisté darem vznešené bohyně, stejně jako jiné nepřekonatelné technické pomůcky a předměty.Prostředím tímto, nechť máme blíže k pojmu času, jenž protéká prostorem s hranicemi pevně stanovenými.

Naše vodní hodiny – Klepsydra (řec. κλεψύδρα, „zloděj vody“) jsou vlastně pouhou nádobou s malým otvorem ve dně, kudy voda pomalu vytéká. Rysky v nádobě označují uplynulý čas a neměří tedy denní čas, nýbrž odměřuje interval časový. Pro vpouštění vody používají se tedy otvory, vyvrtané do kusu zlata nebo do drahokamu, protože shledáno bylo, že se ani neopotřebují, ani neucpávají. To zajistí hladký tok. Stoupající voda zaplaví obrácenou mísu, odborně známou jako korek nebo buben. Ten je spojen s tyčí a otáčivým bubnem. Tyč i buben mají zuby se stejnými vzdálenostmi, takže do sebe zapadnou. Tím byl změněn přímočarý pohyb stoupajícího korku v řadu malých kruhových pohybů. Toto důmyslné zařízení doplnil lid množstvím tyčí a zubů a dospěl tak k různorodým pohybům. Malá figurka, která ukazuje hodiny, se pohybuje a válec hodin se otáčí. Přitom zvučí trumpetky a k tomu byly ještě přidány jiné vedlejší efekty. Musíme si též povšimnout, že konstrukce těchto hodin je zbytečně komplikována tím, že tyto vodní hodiny mění svou délku podle ročních období. Den a noc, tma a světlo jsou rozděleny ve dvanáct intervalů. Denní hodiny jsou v létě dlouhé a v zimě krátké. Ktesibios vynalezl,jak víme hodiny, které tomuto nepohodlnému zvyku vyhovují stejně, jak o tom píše Vitruvius.To však není předmětem naší otázky, ale vše bylo nezbytné připomenout, pro logický postup našeho uvažování.

Vlastní rozprava

Kebriónes: Když mluvíme tedy o pojmu „čas“ v jaké podobě, nebo jakého druhu je tento čas podle vás? Tedy myslím kvantitativní nebo kvalitativní podstaty, a je-li čas prvotní a prostor je připusťme, jistým dítětem, což odpovídá známému tvrzení o vystřeleném šípu, jenž v každém okamžiku, v který lze rozložit čas letu, je určen v nějakém místě – prostoru. Kdyby platilo, že existuje prostor, potom se musí nacházet v něčem, nachází-li se v něčem, nachází se ve sféře (sfairos) a dále, kdo tento šíp (lukostřelec Aristotelův) vystřelil.

Tektón: „Dobře jsi vyslovil otázku jaké podstaty je tedy čas i další myšlenky, ale prosím ještě, odložme to až bude více zřejmé z toho, proč mluvil jsem k vám vše o hodinách. Aby dodržen byl postup v jistém logickém směru našeho rozprávění.“

Kebrionés: „Znamenitě, poznamenal jsem si vše jak jsem řekl a nyní tedy pokračuj.“

Tektón: „Thálés z Milétu přichází jako první s tím, že hledá princip počátku (arché), kterým je jednotný původ pro všechno existující, princip, ze kterého vše vychází (příčina), do kterého se vše vrací (důvod), v čem vše existuje. On sám za první princip pokládá vodu. Existuje jediný princip, tedy počátek všeho a ten je voda. Hledá tedy první princip – bod počátku a tak zdůvodnění všeho nachází právě v materii (fyzis) pozorováním a to je vlastně charakteristické i pro jeho následovníky. Proto jsem mluvil o vodních hodinách, neb s tím je souvislost, nyní již zřetelná. Voda je zde tedy jako kvalitativní živlový prvek a odměřuje čas. Ovšem voda samotná není tím časem, jak rozumíme, ovšem je tomuto pojmu velmi blízká v našem materiálním světě. Neboť je základem pro veškerý život a závislý na ní jest každý nám známý i neznámý život, rostlinstvo a veškeré obyvatelstvo lidské. Ona znázorňuje člověku zrození ve vodách života, jako rodí se člověk ve vodě lůna matky své a ostatní život, jenž z vodstev povstal. Čas musí být tedy kvalitativní podstaty a zároveň s jeho objevením se proudí v prostorách předem určených a je ihned odměřován. Ano, myslím jeho intenzitu nebo sílu a také v množství v jakém vytéká. Tedy snad odpovídám na tvoji otázku milý Kebrione, že čas je současně kvalitativní i kvantitativní povahy a nelze je od sebe oddělovat, neboť stejně jako nelze zastavit proud vody ze zřídla, pramene (fons), nelze zastavit ani proud času.

Kebrionés: „Jestliže mluvíš tedy o Tháletovi a o prvotním principu, jenž povstal z vody, je tedy tento princip totožný i s oním šípem, o němž jsem mluvil. O vodním živlu mluvíme však přeci ve smyslu čistě materielní podstaty. Proč bych měl tedy při srovnání s vodními hodinami považovat čas jako odpovídající a naprosto inspirující k závěrům?“

„Víme že božský svět a mocní duchové nejsou závislí na hmotném prostředí našeho světa a též svět ideí nemá časové ohraničení, nebo se domníváš něco jiného?“

Alfeios: Nuže nesnadná situace nám tu vyvstala k hledání odpovědi, jak vidím. Rád bych připomněl obecně, že je nutné se o vodě ve srovnání s proudem času více ještě zmínit, neboť nelze být příliš rychlým v úvahách, ani příliš pomalým, stejně jako vodní zdroj vydává vždy přesně takové množství vody k osvěžení, jaké je mu dáno zákonitostí nám dosud neprozkoumanou.

Pojďme nyní k prameni tam v té skále a osvěžme se v jeho vodách, neb ony hlasem svým mohou nám tajemství lecjaké prozradit…

..........

Alfeios: „Vidím přátelé, jak je úchvatné být v takovém horkém večeru poblíž studny, která je pramenem osvěžení a všemu dává důstojnost a povzbuzuje, posiluje. Ze slabých jsou náhle opět silní, z povadlého rostlinstva vidíme přímit se listy k nebesům. Nuže Tektóne a Kebrione, má „čas“ tedy také takovou moc jako „voda“, aby srovnatelný byl s pojmem času, o němž byla řeč?

Alfeios: Vidím, že to jistě není nutné ihned rozhodnout, mlčíte-li oba vidím to ještě těžší k rozřešení, než na počátku. „Není lépe těmto dětem, které si hrají dole u rybníka, povykují a nic jim není po takových složitých otázkách!?“

..........

Snad nebude nutné jít se ptát k Pýthii sedící na trojnožce do Delfské věštírny, aby věštbou určila směr a rozřešení naší hádanky, přátelé?!

Tektón: Není řešení jistě lehké, ovšem myslím o tom tvém žertování, že je pouze dobrým vtipem k pousmání. Takové otázky v Delfách jistě nepoznají, je známo, že sídlí tam mnoho mudrců, jimž jsou dávno naše hádanky známé, stejně jak v zemi egyptské znali odpovědi mocní králové. Chci říci něco o proudech vody obecně, aby možné bylo lépe si je představit v porovnání s proudy času. Stejně jako vodstvo mnohé lze děliti do různých druhů, stejně tak bude žádoucí učinit s časem, protože není pouze jediné řeky, jediného jezera, jediného moře kam se vody stékají, kudy vody hojné se přelévají koryty řek úzkými i širokými, moři zpěněnými v příboji, jako klidnou mořskou hladinou. Chtěl bych tedy říci, že nutné je mluvit o jednotlivých korytech řek, kde každá má svou jistou sílu a pravidelně protéká, někdy i s nepozorovanými změnami a na všeobecné prostranství s jistým universálnějším charakterem, což platí pro mořské vody a velké vodstvo jezer. Máme zde tedy toto řečené uplatnit i na dělení času a to na individuální čas a všeobecný (universální) čas.

Alfeios: „Výborně jsi to řekl, obdivuji se takové úvaze a netušil jsem k jakému objasnění otázky lze dojít. Viditelně nás voda velmi osvěžila též v myšlení. Ovšem každý člověk není jistě povinný mít povědomí o čase, jako různá divoká zvěř nepozná příchod přesné hodiny své pastvy, avšak řídí se jiným druhem času jako je pohybem Slunce ve vzdálenosti od horizontu, měsíce i hvězd. Je tedy tento zákon neúprosný pro každého tvora pohybujícího se v širém obydleném světě. Ale upozornil bych rád na to jak jsme na počátku dnešního našeho rozmlouvání konstatovali, že čas je ve vztahu k prostoru prvotní a prostor je jakýmsi jeho „dítětem“…“

Kebrionés: „Ano, právě jsem vedl své myšlenky také tímto směrem a na základě toho, co jsi řekl Tektóne o povaze proudu vody a korytě, nebo o mořské vodě a vymezené hranici mořské vody pobřežími je zřejmé, že „proud času“ bez prostoru kudy proudí nemá smyslu a neměl by tedy kudy vést svůj směr pohybu. K tomu přibývá ještě další skutečnost, že prostor, potom se musí nacházet v něčem. Nachází-li se v něčem, nachází se v prostoru sférickém a dále v čem tedy se nachází prostor, který je ohraničen také něčím a rád bych toto nazval sférou prvotní (sfairos), bude-li to možno dále více rozvážit. A jestliže sféra prvotní jest tu kvůli vymezení a hlavně tvaru prostoru, potom sféra je nadřazena oběma pojmům… a ve významu je důležitější pro existenci. Jak vyslovil ve svých úvahách o zákonitostech již Aristoteles – každá prvotní příčina má na svůj účinek větší vliv než všeobecná příčina druhotná.

„Tedy úvaha o čase jako předcházejícím v existenci prostor nebyla promyšlena s ohledem na další souvislosti, jak se zdá být nyní jasnější. O sférách jsme v tomto pojetí ještě nehovořili. Je nutno příště pojednat o aithéru, jako látce nebeských sfér. A protože existují sféry nebeské a pozemské a ještě další kosmické sférické oblasti, jak se mluví už u egyptských mudrců jakým byl samotný Hermes, je nutno přizpůsobit ostatní otázku těmto faktům.“

Alfeios: „A právě tímto jsme ovšem znovu vyvolali celou řadu dalších otázek, protože jsme pronikli ještě dále za hranice času a prostoru jak se nabízí konstatovat.“

Tektón: „A v té chvíli přicházíme k pojmům jako je bytí, jsoucno, lidské duše a podstatě života samotného, jenž vzešel a vyzářil se vší družinou královského průvodu jako v procesí z dechu úst věčného Stvořitele.“

„To vše je možné dále uvážit, ve smyslu zapsaného zákona kauzality, který říká: Bytí je tedy silnější příčinou člověka než živé, protože je příčinou živého, které je příčinou člověka. A podobně když udáš rozumnost za příčinu člověka, je bytí silnější příčinou člověka než rozumnost, protože je příčinou jeho příčiny.“

„Vše vzniklé musí mít svoji příčinu a to platí jistě tedy i k úvaze o pojmu a čase.“

„Ale pojďme již, nyní již je čas ke zpěvu a večeři neb Slunce již dotklo se horizontu…“

Diskuse

Děkuji Romanovi Donátovi za tento článek.

Zde můžete vstoupit do diskuse k tomuto tématu, či k tomuto článku. Jakékoli názory jsou vítány.