Filosofická východiska astrobiologie

Autor: Roman Donát

Astromedicína a kosmické vlivy působící na člověka

A. Kosmické vlivy působící na Zemi a úcta k životu jako daru

Protože svým pohledem zaměřeným k výšinám vstupujeme do nebeského oceánu bytí a dotýkáme se samotných bran podivuhodných prostor obsahujících hvězdná uskupení, planetární tělesa i celé další systémy kosmických objektů, je nutné se dle mého pohledu věnovat krátce základním faktům z přírodovědných oborů. Astromedicína nutně souvisí se znalostí a zkušeností astrologického vlivu planetárních, hvězdných a kosmických sil obecně, se znalostmi z medicíny, ale také s jakýmsi základním pochopením a vnímáním známých faktů z oblasti biologie, fyziky a astronomie. Protože se jedná jistě o kosmické síly, nutně je musí alespoň v té hmatatelné a měřitelné části fyzikové a astronomové popisovat , a proto k úvaze nabízím některé skutečnosti.

Vesmír je oceán plný podivuhodných těles, myriád událostí v neustálém pohybu a kolotání, paprsků mizících v nepoznatelném prostoru, chvějící se miliony rytmů v příbojích časových vln. Sluneční systém v podivuhodném a přesném tanci rezonující s dalšími přílivy a odlivy světelných a kvantových vln, hrající jakousi universální symfonií. Kdo tyto a další zákonitosti hlouběji poznává, musí nutně přijít ke zjištění, jaké vyvážené, dokonale fungující a harmonické systémy obsahují nebeské oblasti. Podle jakého scénáře jsou řízeny a utvořeny formace naší sluneční soustavy?! Rozsáhlá prostora nebes se podobá ve své projekční přesnosti klenbě živého chrámu se spoustou pilířů, rozpěr a stavebních prvků i ozdob zastřešeno jakýmsi nevyslovitelným obdivem a bázní k tak vznešené výstavbě. Již starověký Egypt chápal podobné dílo na nebesích ve významné úctě a dovolím si ukázku z tesaného nápisu na pohřebním kuželu nalezeném v thébské nekropoli, která o zmíněné úctě svědčí:

B. Buňka a elektromagnetické záření

Lidské tělo je vybudováno z nespočetného množství buněk a ty jsou vystavěny z atomů hmoty, která je již podle starých filosofů jednotná celému kosmu. Buňka je základní strukturní a funkční jednotkou všech živých systémů, je to jejich nejmenší část, vykazující soubor vlastností, které spojujeme s živou hmotou. Název buňka (angl.cell = buňka, cela) pochází od anglického přírodovědce Roberta Hooka (1635-1703).

Ve svém díle Micrographia z roku 1665 poprvé publikoval podrobný popis a vyobrazení různých mikrostruktur. Patřil mezi první, kteří na vlastní oči pozorovali buňku. Útvary, které popisoval nazval cellulae podle podobnosti s buňkami včelího plástu. Buňka lidského těla může být sama o sobě nejmenším představitelným vesmírem, protože uprostřed ní jsou v drahách sdruženy atomy analogické sluneční nebo jiné hvězdné soustavě.

Hmota všech těles ve vesmíru, které jsou v relativně blízkém okolí naší planety se podle známých fyzikálních zákonitostí proměňuje neustále v energii a tato energie opět ve hmotu. Při této podivuhodné metamorfóze se vyvíjí vlnění a různé částice záření, které se vlivem kosmických sil spojují v proudy a svazky sil unikajících do prostor nebes. Mohou se jevit člověku jako viditelné světlo proudící v kvantech, ovšem nejsou většinou lidským okem postřehnutelné, přestože jsou znamenitě některé měřeny a rozpoznány, stejně jako samotný tlak na okolní prostor díky pohybu těchto silových proudů. Navíc je problematické říci jednoznačně co, nebo jakou malou část ze skutečnosti současná astrofyzika zná a popisuje. Jsme svědky rozporných názorů a protichůdných teorií o počátku vesmíru, které se upravují a otáčejí podle nejnovějších poznatků, měření nebo ctižádostivosti těchto odborníků.

Fyzika zcela dostatečně popisuje pro základní představu vlivu působení kosmických sil na člověka. Téměř všechny objekty ve vesmíru emitují (vysílají), odrážejí nebo propouštějí záření. Zastoupení jednotlivých vlnových délek v tomto záření je dáno materiálovým složením objektu. Podle povahy záření přicházejícího od objektu se rozlišují základní typy spekter. Vedle úseku světelného záření, charakterizovaného vlnovými délkami asi od 380 do 780 nm, existuje na obě strany od viditelné části energetického slunečního spektra celá řada dalších druhů záření: ultrafialové UV (ultraviolet) ,X-paprsky, gama a kosmické záření na jedné straně, na druhé infračervené záření a rádiové vlny.

Příklad: Záření gama je druh ionizujícího záření vznikající při radioaktivním rozpadu jader a do materiálů proniká snáze než záření alfa nebo záření beta (ani jedno není elektromagnetické záření), ale je méně ionizující. Vysokoenergetická povaha záření gama z něj činí účinný prostředek hubení bakterií, čehož se využívá například při sterilizaci lékařských nástrojů nebo při ošetřování potravin. Ovšem jak je známo může toto ionizující záření způsobit těžké zdravotní komplikace a rakovinu.

Poznámka: Samotný povrch lidského těla je zdrojem infračerveného záření s intenzitou asi 100 mW/cm2. Tato hodnota závisí ovšem na celé řadě faktorů, probíhajícím metabolismu nebo činnosti člověka a je odlišná na různých částech těla.

Není obtížné si podobné znalosti z optiky a elektrodynamických oborů fyziky doplnit nebo obnovit. Potom však nutně musíme dojít ke zjištění, že vliv podobných sil na organický život a veškerou hmotu v kosmu je možné aplikovat i ve smyslu negativní či positivní energie dílčích planetárních sil v astrologii. Je paradoxní, že na jedné straně fyzikové a astronomové uznávají a obhajují vliv planetárních sil fyzikálně měřitelných a na straně druhé se usmívají a krčí rameny nad vlivem těchto sil na buňky organických těl a prostředí z hlediska vlivů, které jsou po staletí pozorovány a vyučovány v astrologii!

C. Astrobiologie a základními poznatky tradiční astrologie

Jedním z nedávno vzniklých vědních oborů je astrobiologie – vědní obor biologie zabývající se původem,vývojem, distribucí a budoucností života ve vesmíru. Tento interdisciplinární obor zahrnuje vyhledávání obytného prostředí a obyvatelných planet mimo naši Sluneční soustavu, hledání důkazů o prebiotické chemii, životě na Marsu a dalších subjektů v naší sluneční soustavě i laboratorní a terénní výzkum počátku a vývoje života na Zemi.

Astrobiologie využívá fyziku, biologii, ekologii, zeměpis a geologii, aby prozkoumala možnost života na jiných planetách a mohla rozpoznat biosféry, které mohou být zcela odlišné od Zemské. Hlavním cílem je organizovat a rozvíjet hledání života ve vesmíru prostřednictvím nových oblastí studia. Výzkum na této úrovni je členěn do čtyřech základních oblastí: kosmologie, exobiologie, radioastronomie, průzkumu vesmíru.

Na příkladech uvedených níže je patrné, že intenzita hledání života a intenzita snahy odpovědět na základní otázky lidské existence je velmi usilovná. Některé výroky a definice by před několika lety byly považovány za nesmyslné šílenství a stále nové a nové poznatky přinášejí šokující odhalení o jisté a nezpochybnitelné existenci organických látek, stavebních základů hmoty i v jiných částech vesmíru. Mimochodem objevují se mnohé zdánlivě nové poznatky, které ovšem již před mnoha staletími překvapivě znali mudrci dávných dob!

Mnohdy se posouvají mezníky v pohledu astrofyziků na život v souvislostech v naší sluneční soustavě o mílové vzdálenosti. Proč o tomto tématu mluvím ve spojení s astrologií je myslím více než srozumitelné. Domnívám se, že při dobré snaze a dobrých úmyslech je možné, aby se podobné obory jako astrobiologie staly jakýmsi spojovacím článkem v poznáváním principů astrologie a poznávání kvality i kvantity sil v jejich základu i působnosti. Souvislost sférické astronomie, zákonů nebeské mechaniky,kosmických vlivů na člověka a živé organismy je více než očividná. V čase kdy Johannes Keller, Tycho de Brahe pracovali ve službách císaře Rudolfa II. bylo nepředstavitelné, jaké možnosti se dnešním astronomům otevřou pro výzkum vesmíru. Mnohé jejich objevy a výpočty jsou dodnes uznávané a obdivované.

Odpověď na základní otázku původu života však stále nechávají vědci otevřenou. Pouze kvalitním dialogem a výzkumem, bez vzájemného osočování z neznalostí a šílenství, bude možné tuto otázku velmi jednoduše zodpovědět, neboť jak znali již staří mudrci:

„En to pan – Vše je Jednotou!“

Ukázky zajímavých prohlášení astrobiologů a astronomů k tématu:

Existuje život na planetce Ceres?

Následující část textu je z astronomického serveru.

O trpasličí planetě Ceres toho zatím víme jen málo. Astronomové ale už delší dobu tuší, že se největší objekt pásu planetek skládá z velké části z ledu. Joop Houtkooper z univerzity v německém Giessenu přichází s teorií, že se na povrchu Cerery nachází oceán tekuté vody a v něm dost možná primitivní život.

Planetku Ceres objevil Giuseppe Piazzi v první noci 19. století. V roce 2006 byla planetka Ceres na pražském zasedání Mezinárodní astronomické unie povýšena na trpasličí planetu. Naše informace o Cereře jsou ale založeny jen na pozorováních ze Země či pomocí Hubblova kosmického dalekohledu. Průměr Cerery je asi 950 km a podle spektroskopických pozorování se zdá, že až 30% jejího povrchu může tvořit led. V absolutních číslech by to znamenalo až 5x více vody, než se ji nachází na Zemi!

Ceres se v astrologii objevuje také již několik let a stejně jako Eris je vlastně fungl nová trpasličí planeta (objevená v roce 2003 daleko za dráhou Pluta), takže do astrologie ještě není příliš zapracována.

Diskuse

Zde můžete vstoupit do diskuse k astrobiologii a astromedicíně.