Úvahy o vztazích, těsnosti a přestávkách

[15]: Já myslím, že každý potřebuje něco jiného i vykalkulovaný vztah má pro určité typy svůj smysl. Člověk jednoduše přijímá na co je naladěn, ostatní odkloní. Vždy nás zaujmou lidé, kteří nás vnitřně rozvibrují, doplní to, co potřebujeme vidět, vytáhnout na světlo. Pokud jsme s někým v páru, rezonujeme s ním a to se může týkat i manipulování, vypočítavosti. Nedovolím si posuzovat co je a není hlubokým vztahem. Každý si do svého života vtáhne vždy potřebné lidi i události.

Pak jsou lidé, kteří z nějakého důvodu nemají pro druhého místo. I to je určitá rezonance, tito lidé jsou tlačeni víc sami k sobě, aby se vypořádali s vlastní minulostí (ať už za minulost budeme považovat cokoliv).

[14]: Danielo, napsala jsi to moc hezky…

Myslím si, že vztahy (obecně) jsou pro člověka to nejdůležitější v životě. Každý člověk potřebuje na svůj život, který žije takového „svědka“. A i ti nejzarytější, nejopuštěnější, nejosamělejší samotáři, nebo ortodoxní mniši poustevníci mají vztah sami se sebou (mluví si sami se sebou), nebo jinou bytostí, která nahrazuje toho „pozorovatele“ jejich života a mluví k ní jako k druhému člověku. Může to být Bůh, zvíře, ale také věc.

Člověk potřebuje pro svůj život dalšího člověka, který vidí, sdílí, chválí, nesouhlasí, cítí a pojmenovává naše pocity, raguje na ně, zajímá se všelijak o to, jak žije druhý člověk. Protože tím se stává náš život „viditelný“ tedy reálný, opravdový a tím dostává smysl. (život z našeho vnitřního světa přestoupí do světa vnějšího).

—

Vztah vychází z nás samých spontánně, z naší přirozenosti, protože to tak cítíme, jak jsem psala výše (náš niterní svět v nás, Slávek to nazval virtuální realitou). Ty jsi to pěkně vyjádřila tím, že jsou lidé, kteří mají potřebu o druhého pečovat, naslouchat mu, je jedno jestli ženy, nebo muži. A ti druzí lidé se nechávají opečovávat těmi prvními lidmi, cítí to tak. Jakmile se o vztahu začne moc přemýšlet, stává se kalkulací, je manipulovatelný. Pak to setkání ve vztahu není tak vstřícné, opravdové, hloubkově prožitkové, vytrácí se ta radost z nečekaného a spontánního. Neumím to vyjádřit. K té přirozenosti přidám ještě malinko nadhled a maličkosti, které dělají vztah právě jedinečným.

—

A když se na to opět podíváš z těch tří nadčasových zákonů, funguje to bezvadně a přirozeně :-)

[13]: Málokterý náš počin je spojován s takovými ambicemi a nadějemi jako partnerství. Překonat to může snad jen předání života, stvoření dítěte a často právě početí dítěte a pozornost směřovaná k němu naskakuje jako náhražka za naše zklamání ve vztazích, nebo v partnerovi. Ne vždy samozřejmě.

Myslím, že většina z nás si chce namluvit, že vztah je něco co lze naplánovat a řídit, já tomu nevěřím. Stejně jako to zcela neplatí pro život, neplatí to ani pro partnerství. Těžko ovlivníme náš způsob narození, rodinu, okolnosti, délku života. Proč si myslíme, že jsme pány nad svými vztahy? Ano máme volbu, budeme pečovat o svou lásku, nebo ne? Budeme ve vztahu vnímat partnera, nebo budeme spíš sobečtí? Přežijeme transformace, anebo půjdeme dál?

Vztah se najednou objeví, vznikne, ale těžko říct, jaký čas mu je vyměřen. Čemu nás má naučit a za jak dlouhou dobu budeme ochotni naši lekci zvládnout.

Tady souhlasím s Barčou, je dobré se vést pocitem, svoji duší. Není to sice žádný pevný manuál a záruka že přijde přesně co očekáváme, ale přesto myslím, že se takový postoj vyplácí.

[4]: Daniela:„Myslím, že sami sebe poznáme lépe právě skrze vztahy - jakékoliv, ne nutně jen partnerské, ale skrze partnerské nejvíce.“

Ano. Můžeme mít vztahy harmonické „pro souznění“, ale časem nás předstanou bavit, vyšumí, nemají žádný vývoj. To je to takové „vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá“.

Pak jsou vztahy velmi intenzivní a přitažlivé jako magnet, kdy dva úplně různí lidé se neskutečně přitahují, ale časem je z toho boj, pocit smutku, kdy chybí to vzájemné souznění.

Ve vztahu je dobré zažívat obojí – pocit souznění, ale také pocit toho jiskření, které vzniká právě tím, že nás provokuje tak trochu ten druhý, protože je jiný než my sami.

Myslím si že, spoustu vztahů neustojíme, protože jsme nuceni žít po počáteční velké zamilovanosti –život všedních dní a to každého z nás ovlivňuje. Krásným příkladem je návrat partnerů z práce. Každý je naladěný na něco jiného, každý se po své prácí cítí jinak, protože každý má jinou práci a také jinou představu a jinou chuť trávit volný čas. A do toho děti. Vidím to kolem sebe co jen má za následek směnování. Samozřejmě na vztahu se podílí spousta dalších milion věcí.

Bylo by dobré se občas „chytit za nos“ a vyslechnout a vcítit se do svého partnera. Vyslechnout co jemu vadí na nás a opačně. Ale tohle samozřejmě nebývá většinou v klidu, to už je hádka a bojujeme a už vůbec neslyšíme a neposloucháme co nám ten druhý říká.

—

Nejsem žádný odborník na vztahy. V životě jsem měla jen dva vážné vztahy. Oba byli starší muži – dali mi toho strašně moc – díky nim jsem poznala, prožila „své přirozené já“ (taková terapie na mé dětství), ale také poznala lesk a bídu mužského (vnitřního) světa.

Ještě jsem si uvědomila jednu věc, když jsem byla před časem na srazu s klukama, s kterými jsem kdysi jezdila na hory. Už v nich začínám vidět ty opravdové zralé chlapy a mám z toho radost. :-)

Vzpomněla jsem si asi před rokem, byl u nás na sesterské praxi medik (22let). Oni musejí mít týden sesterské praxe – stlát postele, omývat pacienty, zkouší si ředit infuze… A já s tímhle medikem jsem měla noční. Měli jsme bezvadnou klidnou noční, vše proběhlo podle plánu a úžasně jsme si popovídali. O medicíně, o šermu, o historii, o sci-fi, o vesmíru, o cestování …Překvapil mě svým příjemným přirozeným chováním, vystupováním, skromností, náhledem na svět, přirozenou inteligencí a přehledem. Vzhledově úplně obyčejný kluk …

Zkrátka mít s ním ještě jednu noční a pár služeb, jsem v háji a zamilovaná. :-)

[11]: Miloslav: Pokud žena lpí na vztahu, pak o něj přijde.

Já: Souhlasím, tak to je, platí to nejen pro ženy a je to tak s každým lpěním, nejen ve vztahu.

Miloslav: Nicméně muži i ženy své hry hrají zcela automaticky aniž by nad tím přemýšleli.

Já: Ano to je také pravda.

Já pro sebe to mám vyřešené. Nelpím, ale tím si přitahuji vztahy, v kterých mi neláká být na těsno :-). Možná někdy přijdu ještě na něco lepšího :-), uvidíme.

[9]: Daniela: „Některé věci co píšeš, jsou pro mne novinka. Nechápu co znamená termín "čas strávený vztahem"? Jedno tedy vím jistě, že nehodlám dělat uměle pózy ala ledová královna, pokud to necítím.“

Moje příspěvky se dají přeložit jednoduše: Pokud žena lpí na vztahu, pak o něj přijde, protože muž se bude snažit vztah rozbít.

Daniela: „Nemíním vědomě konstruovat nějaké situace a hry, které neexistují a to ani pokud by to vztahu prospívalo.“

Každý máme v hlavě svou virtuální realitu. Té virtuální realitě říkáme „Já“.

To „Já“ hraje hry a konstruuje situace a říká tomu „život“.

Nicméně muži i ženy své hry hrají zcela automaticky aniž by nad tím přemýšleli.

[8]: :-) Středověk neskončil, středověk trvá. Ledové královny, zakleté princezny ve věžích, adrenalin z dobývání hradů a když už to přestane bavit, tak popojdem o kus dál na jiný, kde nám bránu otevřou sami. A pak po nějakém čase hurá za dobrodružstvím a adrenalinem. Někteří muži – dobyvatelé jsou skutečně vyjímeční, také mají své účinné taktiky a hesla: „Neexistují nedobytné pevnosti, pouze pevnosti špatně dobývané.“

—

Ano, malá tajná zahrada. Na Tvém příspěvku se mi líbí i to, že si jako muž uvědomuješ, že tu ženu můžeš každou chvíli ztratit.

[8]: Některé věci co píšeš, jsou pro mne novinka. Nechápu co znamená termín "čas strávený vztahem"? Jedno tedy vím jistě, že nehodlám dělat uměle pózy ala ledová královna, pokud to necítím. Nemíním vědomě konstruovat nějaké situace a hry, které neexistují a to ani pokud by to vztahu prospívalo.

Rozumím tomu, že bude rozdíl v tom, co probíhá pouze v mysli a co se děje v realitě, to ano. Ale pak asi s myslí muže budu mít houby společného. Těžko ovlivním, co jemu jede v podvědomí. Myslím, že dokážu mezi sebou a mužem udržet přirozené napětí a dráždivost. Ale že bych si vědomě opečovávala nějaké tajemství, no u muže kterého chci mít na těsno asi ne :-)).

Co znamená termín patřit, nepatřit, výsledek? Často jsem muži dávno nepatřila ve chvíli, kdy si byl svým výsledkem nejvíce jistým. Je to asi velmi složité.

[7]: Daniela: „Těsnost je u mne o prožitku, ne o délce společně stráveného času.“

U mužů je to jednoduché. Jakmile řeší závazek vůči vztahu, je to pro ně čas strávený vztahem a jako tahový se do doby odpočinku nepočítá.

Daniela: „Jako těsný vztah můžu vnímat i takový, kdy s mužem strávím 2 dny v týdnu, ne že jsem na něj přilepená každou minutu :-). Jako těsný vztah vnímám i ten, kdy má každý jiné bydliště.“

Ano, ale je zde drobný rozdíl. Muž, který nemůže čas od času zapomenout, že nějaký vztah má, tak začne ten vztah rozbíjet. Vůbec si to neuvědomuje, je to nevědomá věc. Žena je naopak nejšťastnější, když pořád je nějak ve vztahu bez přestávek.

Samozřejmě jde o subjektivní vnímání v mysli, nikoli o fyzickou dobu strávenou v páru.

Muži potřebují čas od času ženu „nemít“, aby k ní mohli pociťovat lásku.

Proto jsou účinné ženské taktiky, kdy muži nechají roli lovce (v tu chvíli ženu nemá, on jí teprve loví), kdy si žena nechá nějaké tajemství (v tu chvílí jí muž nemá „celou“, takže zase pociťuje lásku), kdy občas se obejde žena bez něho (takže jí občas nemá), nebo kdy žena zahraje ledovou královnu (v tu chvíli jí muž „nemá“, nepatří mu).

Na druhou stranu, když muž zjistí, že žena mu nikdy nemůže patřit, vyflákne se na to rovněž, protože muž je zaměřen na výsledky. A když zjistí, že žádné výsledky nemůžou být, přestane mít po čase zájem.

[6]: Miloslav: Aha, takže tím jsem zjistila, že na těsno je pro každého něco jiného :-). Těsnost je u mne o prožitku, ne o délce společně stráveného času. Jako těsný vztah můžu vnímat i takový, kdy s mužem strávím 2 dny v týdnu, ne že jsem na něj přilepená každou minutu :-). Jako těsný vztah vnímám i ten, kdy má každý jiné bydliště. Pánské jízdy a koníčky mi nijak neznepokojují. Mám své dámské jízdy a vlastní hobby.

V případě odstupu nemíním FÚ, ale vztah kdy si s mužem něco předávám, má to svůj význam dokonce i určitou hloubku, ale vcelku mi to jinak nechává chladnou, spíš v roli pozorovatele.

Barča: Konstelace mé vztahy velmi zklidnily. Nemá to vliv jaký zmiňuješ, při dokončené práci vše odkládáš. Samozřejmě existují různé dojezdy a některé stavy mohou rezonovat s Tvými tématy, tak je to ale v pořádku.

[4]: Daniela: „Nevím jak to mají muži, ale vím jak to mám já. Neřekla bych, že je žena prvotní, ani muž není prvotní. To přibližování a oddalování v tom máš určitě pravdu.“

Muž, který nemůže čas od času (zhruba jednou za měsíc – já tomu říkám mužský menstruační cyklus) na pár dní být mimo vliv ženy – tak rezignuje na vztah a jeho hlavní motivace je vzdálit se.

Pokud je muž úspěšný, tak tuhle část plní služební cesta. Pokud se nedá uniknout, tak muž uniká k práci, koníčkům. Pokud mu žena nedovolí ani to, tak se prostě opíjí, fetuje, nebo si najde jiný únik. Pokud je muž od rány, tak použije verbální násilí (někdy i skutečné), následně s ním žena několik dní nemluví a muž opět nevědomě získal co chtěl.

Pokud žena muži nedovolí se na chvíli svým vědomím ze vztahu vzdálit – muž pak rozbíjí vztah aniž by si toho byl vědom. Podívejte se ve svém okolí.

„Jsou vztahy ve kterých chci být hodně na těsno a jsou jiné, kde se cítím dobře povětšinu času v odstupu“

V tom druhém případě myslíš finanční úřad? :-)

[4]: Daniela: Já myslím, že když děláš ve vztahu, to co přirozeně cítíš, tak to prostě je ono. Má to tak být.Tvé vědomí a Tvá duše pak spolu nebojují. :-) Pak to jsi Ty a nikdo jiný.

Promiň, ale víš co mě u Tebe napadlo – Tvé konstelace. Ty si tam přece na sebe jakoby načítáš intenzivní pocity, prožitky a nálady cizích lidí. Nestřádá se to v Tobě, nezanáší se tím tak trochu„Tvé já“? Nebo, jak to ze sebe pak setřeseš, všechno to cizí? Víš, myslím si, že je to psychicky a citově hodně náročné, i když pro Tebe to samozřejmě představuje krásnou práci.

Já to vidím kolikrát u sebe, když mám v hlavě útržky pacientů z práce a myslím na některé z nich i doma. Je mi jich líto, nebo přemýšlím nad nimi, jací to jsou opravdu stateční chudáci. A nejsem v tom jediná, když jdeme s holkama z práce do města, řešíme naše pacienty. Ty pocity, jen tak nezmizí.

[3]: Myslím, že sami sebe poznáme lépe právě skrze vztahy - jakékoliv, ne nutně jen partnerské, ale skrze partnerské nejvíce.

Nevím jak to mají muži, ale vím jak to mám já. Neřekla bych, že je žena prvotní, ani muž není prvotní. To přibližování a oddalování v tom máš určitě pravdu. Tím že se přiblížím se obohatím, obohatím i druhého a zase se vzdálím, abych se pověnovala sama sobě. Asi je největší problém, najít v tom správnou míru. Za sebe mohu říct, že to mi nejde. Jsou vztahy ve kterých chci být hodně na těsno a jsou jiné, kde se cítím dobře povětšinu času v odstupu :-).

[2]: Danielo, moc hezky jsi to popsala. Vyjádřím to obecně, protože to bychom se do toho zase zapletli. :-)

Být sám (vyniknout, zachovat si svoji jedinečnost, individualitu, identitu) i splynout obojí je přirozeností, potřebou a touhou každého člověka (muže i ženy).

Muži se splynutí více bojí, kdysi jsem to psala, protože v ten moment kdy se ženou splynou potlačí v sobě ten mužský aspekt autority a uvědomí si, že ta žena je jakoby prvotní. Tím se ten muž stává zranitelnější a cítí se tím pádem také ohrožený. Nevím, jak to vyjádřit.

Být sám, zrovna tak jako s někým splynout jsou vzájemné polarity. Které se navzájem přitahují a mění jedna v druhou.

Já za sebe toužím být milována jako žena, splynout se svým mužem, partnerem, ale zároveň, abych ho milovala, toužila po něm, musím se od něj také vzdálit, aby tam mohla vzniknout opět ta vzájemná touha po splynutí. To je neustálý pohyb.

Můj partner by mi měl být podobný, abychom si rozuměli, ale také by měl mít něco v sobě úplně jiného, než mám já, abychom se milovali.

Když se podíváš na čínský znak Jin a jang, je v něm obsaženo a řečeno naprosto vše.

—

Myslím, že je dobré, nejdříve poznat samu sebe. A od toho se pak vše odvíjí.

[1]: Nemám v tom pořád jasno, jak by to mělo být.

Myslím, že muž nechce totální splynutí. Muže zaujme žena něčím jaká je (přitáhne si obraz, který chce vidět, nevidí jaká je žena doopravdy), ale časem ta žena převezme jeho model způsobu žití, pohledu na svět. Žena je nastavena na přijímání, tak přijmá. Nicméně po čase může muž zjistit, že má po boku někoho zcela jiného, než obdivoval. A žena může mít sem tam pocit, že vlastně neví, kdo je a zda je to tak v pořádku. Za sebe mohu říct, že pokud splývám moc, zapomenu kdo jsem, vztah přestane mít šťávu. Možná je to splývání pouze náš strach, touha a neuspokojené potřeby.

Takže je možné praktikovat variantu dvě, stát víc sama za sebe, ponechat si určitý nadhled. To je rozhodně funkčnější model, ale pořád si nejsem jistá, že jde o ten pravý typ partnerství. Vcelku jsem se dobře naučila neočekávat, lépe pozorovat a rozšifrovat vzájemné hry/projekce. Možná je krom předání života hlavní náplň vztahu právě to.

Jinak vidím kolem sebe dva druhy žen ty splývací a pak ženy které řídí (buzerují celou rodinu).

Ano, ženy více cítí, tím jsou proměnlivější, tvárnější. Je to jejich přirozenost. Spousta žen najde svoji identitu vlastně jen díky svému muži či partnerovi. Ať už v tom kladném slova smyslu, nebo i záporném. Myslím si, že ženy, když opravdu milují, tak s tím mužem splynou a tím se přirozeně promění. Záleží na muži, co na své ženě vyzdvihne, ctí, nebo naopak co v ní zadupe, udusí – teprve po nějakém čase si to jako ženy uvědomujeme.

Jak jméno ovlivňuje osud? Zásadně. Hilton, Rothschild … :-)