Svobodná vůle – jsou naše reakce naší vůlí?

A ještě k větě: Máme zpracovaná všechna témata. To samozřejmě nemáme nikdy :-), asi by bylo lépe říct, máme zpracovaná první témata, anebo základ témat - první hrubé vrstvy. Protože každé téma lze také zpracovat do určité hloubky a pokud my se pohneme, tak můžeme nahlédnout z větší hloubky a je možné opět pracovat na stejné věci, ale jemněji s jemnější úrovní.

Někdo chytrý to přirovnal k loupání cibule, to mi přijde výstižné. Je to stejné jako čtení knihy, lze jednu a tutéž knihu nahlédnout mnoha způsoby.

[37]: Miloslave, já rozhodně nemám pocit, že se rozhoduji nestranně, ač se o to sebevíc snažím. Jasně, že v běžném životě volím jako každý povětšinou ty příjemnější varianty. Pokud jde o rozhodnutí pro mne nějakým způsobem citlivá, snažím se jet po pocitu.

Vlastně zcela souhlasím s tím, co píšeš: "Ale každým rozhodnutím (nebo i nerozhodnutím, protože i rozhodnutí se nerozhodovat je rozhodnutí) jsi následně ve vleku důsledků tvého rozhodnutí. Každé rozhodnutí má nějaký následek, které mění jak budoucnost člověka samotného, tak má i vliv na to, podle čeho se člověk rozhoduje i jaké možnosti bude mít."

Nerozhodnutí je někdy to nejtěžší. Každý z nás je hodně ovlivněn tím, co dělá. Mne ovlivňují zkušenosti z konstelací. Na vlastní kůži lze pocítit sílu skryté energie. Lze cítit, co to je za obrovský tah/tlak, když např. člověk vážně onemocní, nebo si sáhne na život. Samozřejmě, že jedinným řešením je respektovat priority, systém, očistit duši. Ale v kůži dotyčného jasně cítíš, kolik na to má sil a jak jsou zápletky mohutné, válcující. Já rozumím souvislostem a chápu smysl, ale také to ve mne vzbuzuje respekt ke každé bytosti, ať se nám jeví sebevíc nepřijatelná. Protože v momentě kdy jsi v její kůži, víš, že zde není až tak moc prostoru pro jiné varianty. Že tyto statusy bylo nutné projít, aby se třeba někdy zachytily jakési chvilky jasnosti a dovolily posunutí ke kvalitnějšímu bytí.

Myslím, že lze říct, že Tvůj závěr pod čarou je totožný s mým pohledem.

[33]: Daniela: „Asi pouze pár pokročilých duchovních bytostí nikdy nic neovlivňuje (lpění, vztahy, bolest, láska ani sympatie).“

Jenže když se rozhoduješ nestranně, pak podle čeho?

Většina (svobodných) rozhodnutí je na základě toho, co je příjemnější a pokud do hry zasahuje bolest, lpění, vztahy, atd. Pak je to jasné.

Ale každým rozhodnutím (nebo i nerozhodnutím, protože i rozhodnutí se nerozhodovat je rozhodnutí) jsi následně ve vleku důsledků tvého rozhodnutí. Každé rozhodnutí má nějaký následek, které mění jak budoucnost člověka samotného, tak má i vliv na to, podle čeho se člověk rozhoduje i jaké možnosti bude mít.

---

Pak je otázka, co je to svobodné individuální já. To vzniklo jako konstrukt, který někdy vznikl cizí vůlí, kterému bylo dáno, co se mu líbí a co ne (zcela mimo jeho vůli), následně prožilo mnoho situací, které ho tvarovalo a ono si vybralo co chce podle toho co se mu líbí, nebo ne. A podle toho co se mu líbí se mu některé vlastnosti tak zalíbily, že se rozhodlo „tohle jsem já“.

Následně já urputně bojuje za svou svobodu, je schopné se rvát za to co je.

Ale kde vzalo já, že chce být takové?

Já jen, že když půjdeme do důsledků, člověk jde v zásadě předprogramovanou cestou.

[35]: Daniela: „ Nevím, jak moc velká je averze Miloslava na koprovku :-), zda by na ni vážně byla krátká i bohyně lásky. “

Řekla jsem ve svém předchozím komentáři hloupost. Opravdová bohyně lásky by Slávkovi tu koprovku nikdy nenaservírovala. Leda, že by mu chtěla ukázat jak vypadá určitý druh nelásky. :-)

—

Ano, chutě se mohou měnit – podobně jako náš život. :-)

[34]: Nevím, jak moc velká je averze Miloslava na koprovku :-), zda by na ni vážně byla krátká i bohyně lásky.

Je dost jídel, která se mi od pohledu oškliví, nikdy jsem se jich nedotkla, ale když jsem xx viděla, jak je někdo s láskou připravuje a konzumuje, nedalo mi to, ochutnala jsem a ocenila.

Chutě se také mění, já měla převážnou část svého života odpor k masu, i pohled na syrové maso se mnou cvičil, opracovat ho, bylo pro mne nepřijatelné. A teď považuji za pochoutku dobře připravený biftek :-).

Nicméně s koprem a hrachovou kaší je stav neměnný :-). Ovar nebo prejt by mi myslím zabil.

[32]: Slávek: „Představme si hypotetickou situaci. Máme zpracována všech témata, všechny problémy, nic nás netíží, neovlivňuje. Jsme tedy absolutně svobodní s plnou baterií svobodné vůle. Podle čeho se ale rozhodujeme? Nic nás tedy neovlivňuje. Ale kdo/co určil jak se budeme rozhodovat. Třeba já řeším záhadu větší, než je vznik vesmíru. Nemám rád kopr v jídle ani koprovku od narození. Je moje svobodná vůle, že nemám rád kopr? Veškerá moje bilaterální jednání u jídleního stolu s koprem rozhodně neskončily změnou tohodle faktu.“

Já jsem ve svém příspěvku č.19, 22 opatrně vyslovila, že možná svobodná vůle v pravém slova smyslu vůbec neexistuje. Dalo by se říci, že je to určitá reakce na vnější, vnitřní prostředí. Zákon akce a reakce.

Nemáš rád kopr. Prostě Ti nechutná. Nechutná Ti proč? Protože máš chuťové pohárky a ty chuťové pohárky přenášejí do mozku Tvůj vjem (nepříjemný), toho – je to nedobré, nechutná Ti to, nebudeš to jíst. A Ty zpracováváš ten vjem. Ten vjem při tom ochutnání koprovky bude vždycky stejný. I kdyby Ti tu koprovku uvařila a naservírovala samotná bohyně lásky Afrodité.

Tím chci říci, že je to dané – Tvoje chuťové pohárky a Tvoje reakce mozku a tím pádem Tvoje svobodná vůle rozhodnout se, zda si dáš koprovku, či ne. Čím je to dané, že máš takové chuťové pohárky, nebo takové vnímání? Nevím, přírodou, existencí. Příroda je dokonalá právě svoji nedokonalostí.

Samozřejmě v tom špatném vjemu u té koprovky se může přidat i ošklivý zážitek ze školní jídelny – ale to už je věc jiná. Někteří lidé, včetně mě se dobrovolně naučili jíst věci, které nám znechutili právě ve školní jídelně a nyní v běžném životě je mám ráda. Chutnají mi.

[32]: Miloslav: Hm, také nemám ráda kopr.

Já se nedokážu lépe vyjádřit, než v příspěvku 16. Vždy se nějak rozhodujeme, na kolik jsou naše rozhodnutí opravdu naše lze těžko říct. Já jen vím, že v době zrání (i to je špatný termín, protože zrajeme stále :-), anebo také hnijeme) jsme často zapleteni (jasně že ne náhodně) v pavučině souvislostí, která naši svobodnou vůli dost oklešťuje.

Asi pouze pár pokročilých duchovních bytostí nikdy nic neovlivňuje (lpění, vztahy, bolest, láska ani sympatie).

Také vím, že jsou chvíle, kdy se rozhoduje naše já a pak jsou občas chvíle, kdy nás vede něco mnohem vyššího. Ono to vyšší (pro mne duše) je přítomno vždy, ale mi ji dokážeme totálně vydusit, ignorovat, jít proti ní. Tím své překážky zhutňujeme.

Takže bych ráda uspokojila Tvé otázky, ale neumím....:-)

[16]: Daniela: „Nejzajímavější je otázka svobodné vůle. Myslím, že svobodná vůle je přítomna vždy, ale opravdu svobodně je možné se rozhodovat a zaujímat své postoje až po zpracování svých základních témat. V tu chvíli je možné říct, že tato témata/zápletky/vazby/osoby přestávají určovat naše reakce na ně. Myslím, že to je maximální možná svobodná vůle.“

Ale podle čeho se rozhodujeme? Proč se tak rozhodujeme? Kdo to určil?

Představme si hypotetickou situaci. Máme zpracována všech témata, všechny problémy, nic nás netíží, neovlivňuje. Jsme tedy absolutně svobodní s plnou baterií svobodné vůle.

Podle čeho se ale rozhodujeme? Nic nás tedy neovlivňuje. Ale kdo/co určil jak se budeme rozhodovat.

Třeba já řeším záhadu větší, než je vznik vesmíru. Nemám rád kopr v jídle ani koprovku od narození. Je moje svobodná vůle, že nemám rád kopr? Veškerá moje bilaterální jednání u jídleního stolu s koprem rozhodně neskončily změnou tohodle faktu.

[11]: Barča: „Lehce vstoupím do Vaší debaty. Slávku, tímhle Tvým stylem brzy dojdeme k vláknu, které si před časem uzavřel. :-) Kdo stvořil člověka? A kdo stvořil Boha? A kdo stvořil Existenci? A proč je to či ono? Někdy si říkám, jak myšlenky zenbuddhismu jsou geniální, osvobozující svojí jednoduchostí. Už budu raději potichu.“

Možná to jsou ty pravé otázky.

Jen jsem chtěl naznačit do jaké míry je naše já skutečně naše, a do jaké míry si opravdu volíme reakce na podněty.

Obávám se, že myšlenka svobodné vůle v tak širokém rozsahu, jak se uvádí může obstát jenom když se do toho moc nešťourá.

V zásadě všechny myšlenky buddhismu, filozofie, jádra vědy, stejně jako duchovních směrů i dalšího vznikly šťouráním.

[29]: Ano, mě pomohlo prozkoumání Tvého Marse lépe Ti porozumět. Výborně jsi vystihla – respekt, komunikace a já dodávám pochopení (porozumění). Svým způsobem matně malinko tuším obecně složitost Tvého 7.domu.

A v této souvislosti jsem si uvědomila ještě jednu věc. Člověk může jít k psychologovi, dokonce psycholog může člověku pomoci, ukázat mu – jak myslet jinak a dívat se na sebe jinak, jak píšeš Ty – změnit svoje vzorce chování. Ale je to stále jen jakýsi nátěr, ta přirozenost a podstata člověka zůstává stejná, zakořeněná hluboko v nás. Tu přirozenost a podstatu vidíme krásně na té hvězdné mapě – navzdory formující výchově a společnosti.

[28]: Pokud to přispělo ke sklidnění komunikace, jsem tomu ráda :-). Přijde mi přirozené respektovat i zcela odlišné typy lidí. Pokud ke stravitelnosti mého projevu přispělo prozkoumání Marse ve Štíru, bezva!

[27]: Danielo, ne, nechystám. :-) Jen je zkrátka krásně výrazný a nepřehlédnutelný. Je to způsob jak si právě své jednání uvědomovat v souvislostech skrz to astrologické zrcadlo a poznávat astrologii v praxi. Je to způsob, jak být blízko sám se sebou, s přírodou a s jinými lidmi. A také je tu právě možnost pochopit druhého člověka, přestože je tolik jiný než jsme my sami. Další věcí je uvědomit si také tu sílu jednotlivých energií a působení. Myslím, že tohle všechno je právě ta cesta osvícení a seberozvíjení.

[26]: No Barčo, děkuji za Tvůj pohled na mého Marse :-). Bylo jasné, že se na něj již nějakou dobu chystáš.

Myslím, že můj Mars mi dává především potřebu obrovského nasazení ve vztazích, stvrzuje tím velkou sílu v mém 7. domě a nutí mi se citově (nebo spíš lépe psychicky) absolutně angažovat, až na dřeň. Jistě že dává určitou vášnivost a charisma. Nicméně Mars není pouze sexuální energie, řekla bych, že můj Mars mi dal do vínku pevný kořínek, celkem vysokou fyzickou odolnost a menší smysl pro romantiku.

Pokud ti zajímá pohled astrologa, už jsme tady toto postavení probírali.

[25]: Vzácná chvilka souznění. :-) Výborně si to vyjádřila. Ano, vědoměji prožít svůj život, ať už je jakýkoliv.

Už jen lehounce: A k tomu „vědoměji“ – Tobě pomáhají a jsou Tvojí přirozeností třeba ty prožité stavy v minulosti, které si tu popsala. Pomáhají Ti stabilněji, rovnovážněji – vědoměji uchopit přítomnost.

Ta přirozenost vyplývá z té hvězdné mapy – Mars ve Štíru v osmém domě (Otázka života a smrti, transformace, skrz prožitek minulosti, který Tě posílí a přemění se v určitý postoj v přítomnosti. Osmý dům je také dům okultismu a sexuální energie, proto Tvé pevné ženství, sex je v podstatě magický zážitek, přes animálno až k energii universa.) Navíc toto vše je umocněno Tvým Neptunem ve Štíru. Tvoje Neptunovská generace, je nabitá šamanstvím, kultem magie a sexu. V této době vznikala sexy hudba, New Age, které hledalo mystiku, ale také tu bylo spousta sexy symbolů. Proto Tě myslím fascinují rituály a šamanství. Pomaličku střípek za střípkem...

Tím chci říci, že Ti rozumím (nebo alespoň se o to snažím). A chápu Tvoji metodu toho uvědomování si života skrz Tvé prožitky z minulosti. No a já to mám zase úplně jinak. :-) Ale ta podstata zůstává stejná.

[24]: Já myslím, že svůj horoskop prožíváme ať chceme nebo nechceme, ať se o něj zajímáme nebo ne. Myslím, že tuším co chceš vyjádřit, že je dobré se se svým horoskopem seznámit, lépe skrze něj poznat sebe, přijmout ho vědoměji. Pokud je to tak míněno, mluvíme o stejné věci.

[23]: Daniela: „Myslím, že pokud má někdo v úmyslu vyložit si svůj horoskop a pak podle něj jet jako podle návodu, neuspěje. Tak to nefunguje.“

Ano, je dobré si sám prožít a žít svůj horoskop. Prožívám si ho a skládám sama po střípkách a tím pádem si uvědomuji nejen události, ale také energie planet, znamení a souvislosti. Proto Ti také občas píšu o Tvém Marsu v osmém domě, kterého cítím ve více rovinách.

Můj horoskop je nedokončený, stejně tak jako moje cesta životem. Pokud udělám „přešlap“ tak tam měl být, je součástí mého horoskopu, mého života. Co jsou vlastně přešlapy? Já myslím, že to jsou různé překážky, zastavení, odbočení od našich vysněných cílů. Jsou to v aspektech kvadratury, opozice, pohyb retrográdních planet.

Teď to bude znít hloupě, ale je zbytečné se hnát od něčeho někam. Kam? Myslím, že je dobré si vychutnat a prožít tu samotnou cestu, ať už bude strmá, kamenitá, nebo velmi pohodlná a příjemná. Díky svému samostudiu svého horoskopu mě nestraší žádné přešlapy. Přešlapy a změny jsou totiž zákonitostí. Vyplývají z aspektů planet. Úplně stejně jako když je období práce a pak následuje období vypětí, padnutí a odpočinku.

Lidé se snaží duchovně najít vyšší vědomí, dosáhnout určitého „osvícení.“ Pro mě osvícení není cílem. Pro mě je samotné prožití cesty osvícení.

[22]: Barča: "Ano, to už jsou řekněme takové metody a techniky toho zpracování."

Myslím, že pokud má někdo v úmyslu vyložit si svůj horoskop a pak podle něj jet jako podle návodu, neuspěje. Tak to nefunguje, ale je-li v určitém rozpoložení, je např. horoskop dobrá pomůcka k uvědomění jakým způsobem jít, abychom třeba neopakovaly své "přešlapy".

[21]: Filozoficky: Já naopak z toho komentáře č.42 si myslím, že svobodná vůle v pravém smyslu neexistuje. Pojem svobodná vůle a svobodné rozhodnutí je v podstatě lidská iluze, protože v komentáři č.42 vysvětluji to, že lidé nejsou schopni zachytit všechny možné příčiny, vlivy a události, či okolnosti v přítomném čase. Další věcí je to, že většina lidí si pod pojmem svobodná vůle a svobodné rozhodnutí představují – co chtějí sice sami oni udělat, bez jakýchkoliv ohledů, ale jsou pod vlivem svého ega. Pokud je něco pod vlivem, není to svobodné. Ale to jen, že si mě k této momentální úvaze navedla svými komentáři.

V mém osobním pojetí svobodné vůle – vidím především tu obrovskou zodpovědnost. Napadla mě myšlenka z USA – Svobodná země neomezených možností, kde je vše možné a kde má možnost vyniknout každý – ano, ale je potřeba si uvědomit, že za všechno právě neseme rizika a odpovědnost my sami.

—

Ano, uvědomit si, (nebo naopak vymazat) – zaujmout postoj k určité situaci a na základě toho jednat dál (zpracovat) – A tím pádem v každém tom kroku zpracování a v každém okamžiku se člověk mění. Tím vznikají nové možnosti. Jednotlivé fáze zpracování trvají různě dlouho. Přirozená cesta, mapa jako horoskop. Ano, to už jsou řekněme takové metody a techniky toho zpracování.

Barča: "Existuje tedy vůbec v čistém slova smyslu nějaká svobodná vůle?"

Moje odpověď je níže v komentáři 39. Pouze bych se opakovala.

Jen na přiblížení: Svobodná vůle je přítomna vždy. Na kolik má ale svobodnou vůli zneužité dítě? Dokud si nezpracuje své základní trauma, nemá příliš šancí ovlivňovat svůj život skrze svobodnou vůli.

[19]: Barča: "Ty zpracováváme kdy, jak? Vědomě, nevědomě, ve víře i v nevíře?"

Vědomě i nevědomě, ve víře i v nevíře. Zpracováváme je způsobem svého žití, svojí cestou, která je načrtnuta třeba naším horoskopem. Tam je vidět jasný potenciál, způsob který je pro nás nejpřirozenější, způsob jak je to pro nás snažší, nebo naopak težší. Je v něm vidět, kde budeme bloudit, kde se nám bude dařit, kde budeme vynikat, kde se zraníme a jak bylo dobré, abychom šli.

[18]: Daniela: „ Myslím, že svobodná vůle je přítomna vždy, ale opravdu svobodně je možné se rozhodovat a zaujímat své postoje až po zpracování svých základních témat.“ – Ty zpracováváme kdy, jak? Za určitých okolností, v určitých situacích, vědomě, nevědomě, ve viře i v nevíře, ale také různými filozofiemi, naším samotným životem.

Daniela: „Veškeré následky neseme, ať se rozhodujeme vědomě či nevědomě, svobodně či nesvobodně, ve víře či v nevíře.“ – Z následků našeho zpracování (viz výše) vyplývají nové situace, nové okolnosti.

Daniela: „V tu chvíli je možné říct, že tato témata/zápletky/vazby/osoby přestávají určovat naše reakce na ně. Myslím, že to je maximální možná svobodná vůle.“

A teď jsi mi nasadila brouka do hlavy. Existuje tedy vůbec v čistém slova smyslu nějaká svobodná vůle? (tedy aniž by podléhala předchozím zákonitostem)

[17]: Veškeré následky neseme, ať se rozhodujeme vědomě či nevědomě, svobodně či nesvobodně, ve víře či v nevíře.

[16]: Já smýšlím podobně. Být skutečně svobodným, znamená pro mě být co nejvíce uvědomnělým, (bdělým) protože veškerá možná rizika a následky našeho svobodného rozhodnutí neseme my. Svoboda v podstatě znamená obrovskou zodpovědnost.

Nejzajímavější je otázka svobodné vůle. Myslím, že svobodná vůle je přítomna vždy, ale opravdu svobodně je možné se rozhodovat a zaujímat své postoje až po zpracování svých základních témat. V tu chvíli je možné říct, že tato témata/zápletky/vazby/osoby přestávají určovat naše reakce na ně. Myslím, že to je maximální možná svobodná vůle.

[9]: Slávek: Nedalo mi to a také si vyplním Tvůj dotazník: Kdo určil, že budeme mít takový porod? Nevím, ale myslím, že příroda.

Kdo určil, že v nás porod nechává takové následky? – Lidé, protože této filozofii věří. Zrovna tak jako jsou různé jiné víry a filozofie.

Proč v nás takové děsivé následky nezanechává třeba pohled na východ Slunce, nebo třeba pohled na palmu? – Pohled na palmu a slunce, je pro člověka možná více přirozený, více vědomý, nevím. Ale kdyby někdo možná přišel s tím, že východ slunce a jeho záření je velmi škodlivé, nebo, že palma vyzařuje špatnou energii, možná by nám to nahánělo hrůzu také.

Kdo určil, že zrovna při znovuprožití se následky mohou normalizovat? – Lidé, kteří si tuto metodu a techniku vyzkoušeli a věří, že tomu tak skutečně je. Proč se následky po porodu nenormalizují třeba tím, že si uvařím kafe? – To je otázka, čemu věříš. Jestli věříš tomu, že v Tobě porod zanechal nějaké následky, tak Ti asi kafe nepomůže. Jinak kafe je fajn na těle i na duchu. A člověku prakticky může pomoci cokoliv čemu věří. Na tom je třeba založen placebo efekt. Věř a víra Tvá Tě uzdraví. Protože vůle člověka je obrovská. Naděje většinou zvítězí nad zkušeností a fantazie má větší moc než samotné vědění. A jsou to myslím právě naše sny a fantazie, které nás dovedou k poznání a vědění.

Kdo určil spoustu dalších věcí? – Lidé, jejich víra a příroda, nezávisle na tom co si myslí lidé. Kde je můj vliv a moje svobodná vůle na toto vše? Když je řeč o mém vlivu, mé vůli – tak vědomě ve mně. A rozhoduji sama, zda tomu, či něčemu jinému uvěřím.

Kdo určil, že se vůbec kdy na světě objevilo nějaké holotropní dýchání? – Lidé ho objevili sami na sobě. Zrovna tak jako jiné metody, jako cvičení jogy, taiči apd. Což jsou vědomé metody na uvědomnění si ne minulosti, ale co možná nejintenzivnější a nejvyšší možné přítomnosti. Obojí jsou techniky a metody, které mají člověka dovést k uvědomnění, sebepoznání a tím seberozvíjení svého potenciálu.

[13]: Ano, je výrazný.

[12]: Barčo, nemám jen Mars ve Štíru, mám v něm také Neptuna a Lunu ve Střelci, Venuši v Rybách, Slunce v Kozorohu, ASC a Merkur ve Vodnáři. Ač je můj Mars výrazný, není jedinný který mi utváří.

Ale pravdu máš v tom, že pro mne bylo důležité jít ke svým kořenům. A také dobře vnímám přes tělo, takže zážitky podobného typu jsou mi blízké a jsou pro mne řešením. Přemýšlivější typ může dojít k podobnému poznání klidně u té kávy a četby mistrů. Já víc pochopím a přijmu prožitkem.

[7]: Daniela: „Je přece možné, aby si každá z nás ponechala svoji filozofii.“ Samozřejmě. To je v naprostém pořádku. Každý potřebuje něco malinko jiného. U Tebe je to určitá transformace, skrz Tvé zážitky z minulosti. Je to tak trochu otázka života a smrti, jak píšeš znovuzrození. Dokonale sedí k Tvému Marsu ve Štíru v osmém domě :-)

[9]: Lehce vstoupím do Vaší debaty. Slávku, tímhle Tvým stylem brzy dojdeme k vláknu, které si před časem uzavřel. :-) Kdo stvořil člověka? A kdo stvořil Boha? A kdo stvořil Existenci? A proč je to či ono? Někdy si říkám, jak myšlenky zenbuddhismu jsou geniální, osvobozující svojí jednoduchostí. Už budu raději potichu.

Kdo určil, že budeme mít takový porod? - Pro mne je to cosi vyššího Bůh (ať si pod tím každý představí cokoliv), jak jsi sám někde zmínil Vesmír pro nás vytvořil podmínky, pro duši která se rozhodla opět narodit.

Kdo určil, že v nás porod nechává takové následky? - Je to součást naší cesty, našeho zrání, naší zkušenosti. Součást která není náhodná.

Proč v nás takové děsivé následky nezanechává třeba pohled na východ Slunce, nebo třeba pohled na palmu? - A proč by měl? Při porodu zažíváme první vjemy, vjemy které se točí kolem našeho přežití, částečného odpojení. Svým způsobem pokud přejdu početí a schopnost plodu udržet se, jde o první boj sám za sebe, první střetnutí se syrovou realitou. První odpojení je nejvýstižnější.

Kdo určil, že zrovna při znovuprožití se následky mohou normalizovat? Proč se následky po porodu nenormalizují třeba tím, že si uvařím kafe? - Nikdo to neurčil, je to jen můj pohled. Něco co funguje pro mne. Pro druhého může fungovat něco jiného, třeba i uvařené kafe.

Kdo určil spoustu dalších věcí? Kde je můj vliv a moje svobodná vůle na toto vše? - Je tu i duchovní rozměr. Myslím, že při správné konstelaci ducha, vůle, připravenosti lze udělat kroky výš, k určitému osvobození, oduchovnělosti.

Kdo určil, že se vůbec kdy na světě objevilo nějaké holotropní dýchání? - Objevilo se stejně jako každá jiná novější metoda. Zřejmě nám jí bylo v určité chvíli potřeba.

[8]: Daniela:

Můžeme se ptát dál.

Kdo určil, že budeme mít takový porod?

Kdo určil, že v nás porod nechává takové následky?

Proč v nás takové děsivé následky nezanechává třeba pohled na východ Slunce, nebo třeba pohled na palmu?

Kdo určil, že zrovna při znovuprožití se následky mohou normalizovat? Proč se následky po porodu nenormalizují třeba tím, že si uvařím kafe?

Kdo určil spoustu dalších věcí? Kde je můj vliv a moje svobodná vůle na toto vše?

Kdo určil, že se vůbec kdy na světě objevilo nějaké holotropní dýchání?

[5]: :-)) no to je jasné, že by nás to rozrušilo.

- co vnímáme jako příjemné a nepříjemné? Hranice bude určena dost tím, jak s námi bylo zacházeno v břiše, po narození, kolik jsme měli kontaktu, doteků. Rozhodně také, jak bylo zacházeno s naší matkou, protože dítě nerozlišuje zkraje pocity své a matky, je s ní nějaký čas zajedno.

- kdo určil, že se chci rozhodovat takto? Způsob porodu, to kolik jsme museli, či mohli vynaložit síly, razance. Na kolik jsme byli pasivní, či aktivní

- kdo určil priority? Tady už bych vnímala vliv více faktorů, samozřejmě i prostředí. Priority se mohou časem zásadně měnit.

- kdo určil moje touhy a pocity? Podobně jako u odpověďi 1 a 2.

Určitě potenciál bude odlišný (někdy více někdy méně) od našich reakcí. Až zpracováním reakcí a vlivů lze naplno rozvinout svůj potenciál.

[3]: Barčo, nevím co Ti na to mám říct. Snad jen to, že Tvůj příspěvek v mých očích jen potvrzuje to, co píšu.

Je přece možné, aby si každá z nás ponechala svoji filozofii. To co zmiňuješ v posledním odstavci je svým způsobem dobré a nemyslím, že se to nějak kříží s mým pohledem.

Sama za sebe vím, že dětské střevíčky je nutné odložit. Chci milovat jako žena, ne jako dítě. Chci být matka žena, ne matka dítě. Ráda bych, aby mé náhledy a očekávání byla zralá, ne dětská. I dospělá zralá žena může být čistá, uvolněná a radostná.

[2]: napsal bych: Neurčují VŠECHNY naše reakce.

O tom, že existují vrcholové okamžiky našeho života, kdy máme možnost se rozhodnout sami za sebe svědčí životy lidí jako byl např. Viktor E. Frankl, nebo v běžném životě každá manželka, každý manžel, který svému partnerovi, který "uklouzl" odpustí, tedy opravdu odpustí.

[4]: Daniela: „Je to můj pohled? Nebo jde o převzatý pohled?“

A to bychom se mohli začít ptát nepříjemně třeba takto:

Kdo určil, že tohle je mi příjemné a tohle nepříjemné?

Kdo určil, že se chci rozhodovat právě takto?

Kdo určil jaké mám priority?

Kdo určil moje touhy a moje pocity?

Poctivé odpovědi by nás mohly dost zkrušit.

[2]: Na to klidně kývnu. Ale já to vnímám, že do určité míry nás tyto faktory ovlivňovat mají, utváří naši cestu, to je jasné. Ale v určitých momentech se lze přenastavit jinak, v článku je to krásně nazváno jiskra božství. Myslím, že každému z nás se v životě nabídne několik momentů, kdy lze opustit nastavené vzorce. Např. jsem muž, žena, homosexuál, nebo heterosexuál a mám nějaký pohled na vysportovaného nahého mladého muže. A zpracovaná minulost a vklad by mohl znamenat něco ve smyslu: dovolím si svůj pohled, nezkosím ho výchovou, kulturou, tlakem rodiny. A zpracovaný vklad je pro mne také schopnost rozlišit: Je to můj pohled? Nebo jde o převzatý pohled?

Já vidím jedno, že poté co si člověk znovu odžije svůj porod, nebo poté co narovná vztah třeba i se zemřelým rodičem, stojí zcela jinak. Stojí svobodněji a to je pro mne transformace minulosti. Její přijmutí, sklonění hlavy před ní, vzdání jisté úcty a v ten moment nabrání neomezené síly.

Daniela: Mě překvapuje na Tvém postoji jedna věc. Na jednu stranu je pro Tebe důležitý prenatál a porod, pocity Tebe jako dítěte při porodu a vše co prožívá apd.– píšeš, že je to hodně formující, témeř zásadní a toto téma zpracováváme celý život. Ale na druhou stranu ve své nynější „dospělosti“ a v Tvých postojích (tedy jen na tomto fóru) postrádám osvobozující prvek toho dítěte, které prožíváš v těch stavech, jak o nich píšeš. Já o této prenatální a psychologické problematice nevím nic. A nechci Ti brát Tvoji víru v něco, v co věříš. Ani to nechci nijak napadat, vyvracet, jen mě to zaráží.

Mám takovou svoji jednoduchou filozofii právě o dětech – navzdory svému dětství, i mého předčasného narození, kdy jsem přišla na svět téměř slepá, nedonošená, přidušená a císařským řezem.

Já bych si zase přála do svého nejvyššího možného věku ponechat v sobě kousek duši dítěte. Nebo spíše nikdy bych nechtěla zapomenout na to, jaké to je – umět žasnout, dívat se, objevovat, radovat se. Myslím, že je občas dobré nevěřit všemu co si myslím a svým vědomostem – zkrátka vypnout a nechat se alespoň chvíli unášet na vlnách fantazie. Myslím, že je dobré žít tak, jak žijí děti každý den – trochu se učit, trochu přemýšlet, (škola) trochu pracovat, (povinnosti a odpovědnost) ale také si trochu pohrát, (zábava, odměna, inspirace) malovat, kreslit, číst, zpívat, tancovat, radovat se a smát se. (tvoření, relaxace, uvolnění).

Daniela: „Ale neurčují naše reakce na ně!“

S tím já právě moc nesouhlasím.

Například už pouhý vliv, jestli se narodím jako muž či žena, či zda jako homosexuál, nebo heterosexuál určuje mojí reakci na vysportovaného nahého mladého muže.

Už jenom schopnost se rozhodovat, hodnotit situaci – je v zásadě faktor, který v různé míře dostaneme, nebo nikoli.

Naše reakce vycházejí z možností, daností a schopností. Možnosti, danosti a schopnosti rozhodování jsou rovněž produktem genů, společnosti, rodiny, třídy.

Jinak řečeno, dědíme potenciál, který máme. A dědíme také potenciál něco měnit, nebo něco rozvíjet.

Pavel Turnovský: Moc děkuji za odkaz. Vidím, že bude nutné prozkoumat více svoji Lunu, zřejmě o to víc, když mi při zrození stojí na rozhraní dvou znamení.

Poslední kapitola Osud a svobodná vůle mi až dojala. Miloslave, možná bys tam našel odpověď na svůj příspěvek.

Do kolen mi dostala volná citace: Jsme produktem genů, rasy, rodiny, kultury, třídy.Všechny tyto faktory ovlivní naši osobnost a kondici. Ale neurčují naše reakce na ně! Kromě těchto faktorů je přítomna jiskra božství, potenciál svobody. Skrze svobodnou vůli je možné se rozhodnout transformovat minulost (prenatál) a nově se realizovat.

I závěr kapitoly je pěkný, oslovil mi.

Nemohu mluvit z astrologického pohledu. Líbí se mi Miloslave Tvá věta: Radix konečná faktura dítěte. Já to beru tak, že součástí té konečné faktury jsou jednotlivé položky jako je prenatál, stav a typ rodičů, samotný průběh porodu... Vše do sebe zapadá a má svůj smysl.