Přímá a nepřímá řeč – čeština, muži × ženy

[61]: Barčo, já myslím, že za posledních pár týdnů jsi ty sama na sobě tvrdě mákla.

[59]: Danielo, tohle mě od Tebe potěšilo :-) Vážně a opravdově. „Na světě klidně může být něco jenom tak :-),“ I kdyby tohle měla být jen iluze, potěšila mě. Potěšila mě o to víc, že znám, respektuji a chápu Tvůj pohled na tyto věci.

Prohlašuji na mou duši, na psí uši, že si o Tobě již nic takového níže uvedeného nemyslím. Také je to od té doby co jsem před nějakým časem podnikla vesmírnou výpravu za Tvým Marsem a Neptunem ve Štíru a tak jsem učinila nové vědecké objevy nesmírného významu :-) A také jsem si přečetla dnes Tvůj vynikající příspěvek č.38 na vlákně „Svobodné vůle“.

Tahle témata přece nejsou pravda, lež, nebo správně, špatně. Jsou to jen pohledy, zamyšlení. A myslím, že i tyto debaty přispívají k naší duchovnosti, k pestrosti jak nahlížet na sebe, jiné lidi a okolní svět.

A co se lásky týká na té to stojí, pokud mluvíme o čisté lásce, jak ty zmiňuješ. Skutečná láska samozřejmě existuje a je základem. Zase záleží na tom, z jakého stupně uvědomění ji vyhodnocujeme. Láska hory přenáší, v tom je velká moudrost.

[58]: Na světě klidně může být něco jenom tak :-), ale já to tak nevnímám. Mé smyšlení je v tomto směru jiné. Důkazy bude těžko dokládat jedna, či druhá strana. Náhody a nahodilosti v jistém smyslu existují a hrají v našem životě roli nejzásadnější.

Pokud budu pokračovat, tak se dostaneme opět na téma, kde se pravidelně střetáváme. V jistém smyslu je maximum toho, čeho bychom mohli dosáhnout čisté splývání s životem. Ale to pro mne neznamená žít jako ovce, anebo se nevzdělávat i v duchovních záležitostech třeba. Od života neočekávám jen to pěkné, očekávám ho černobílý.

Máme na to pouze odlišný pohled. Ty máš asi pocit, že ten můj je příliš přísný, úporný, ale v mém životě je mnohem více radosti, než ty předpokládáš. Pokud se někdo trestá a zbytečně trýzní, pravděpodobně se nemá rád a k něčemu ho to vede. Máš ze mne, Barčo pocit, že já se nemám ráda?

[57]: Danielo, teď to neber tak, že bych s Tebou nesouhlasila, nebo chtěla důkazy. Ale spíš je to jen taková řečnická otázka k zamyšlení i pro ostatní. Proč by něco nemohlo být na tomto světě „jen tak “? Proč nemohou existovat náhody a nahodilosti? Proč by nemohlo něco být jen, proto samotné bytí? Proč lidé nemohou alespoň někdy přijmout ten fakt, že něco „jen je“? Proč se lidé mají stále tendenci trestat, že to co se jim stalo a přihodilo je jejich vina? Trestají a trápí tím sebe, ale také ostatní lidi. Myslíte si, že takhle podobně jako lidé, přemýšlejí i rostliny a zvířata? Nebo tam to funguje jinak? Co myslíte? Děkuji za jakékoli vaše názory a vyjádření.

Abych odůvodnila proč pokládám svoje otázky je i toto: Píšeme o vesmíru, o vyšších zákonech, píšeme o všeobjímající bezpodmínečné všudypřítomné lásce. Lásce, která nehodnotí, netrestá, láska která o sobě jen „je“. Je zákon odplaty, viny a trestu, zákonem skutečné lásky? Existuje tedy potom ta skutečná láska?

[56]: No jedno je jisté, jejich duše si vybrala tuto cestu. A pro mne to znamená, že v systému se děje cosi naléhavého, pokud Vesmír cítí potřebu poukázat na to až tak závažným stavem. Tím rozhodně nenaznačuji, že ti lidé jsou špatní, často jsou čistší než my. Ale pro mne jejich onemocnění není náhodné.

[55]: Jsou tu zajímavé náhledy. Já tedy nabídnu ještě jiný pohled. Lidé od malinka postižení, např. dětskou mozkovou obrnou, kdo ví jaká je jejich duše? Lidé postižení autismem, fyzicky zcela zdrávi, jaká je jejich mysl a duše? Umělci, kteří malují ústy, nohama, jaká je jejich mysl a duše? Umělci, malíři, kteří trpěli psychickou poruchou, jaká namalovali nádherná díla. Geniální skladatelé, kteří ztratili sluch, zrak, co za úžasný dar duše a mysli museli mít, když je tělo zradilo. Nikdo neví co lidí a geniálních lidí se léčí na uzavřených odděleních psychiatrie, jaká je jejich duše o čem smýšlejí. Vzpomněla jsem si na Johna Forbese Nashe Jr., což byl vynikající matematik, ale trpěl schizofrenií. Jeho životní příběh je zachycen v snímku – Čistá duše. Vzpomněla jsem si na současného fyzika a vědce, který je téměř celý ochrnutý, je na dýchacím přístroji a ke komunikaci používá počítač – nevzpomenu si na jeho jméno. To jsou úžasní lidé. Naopak si myslím, že pokud selže jedna ze tří složek, zastoupí ji část jiná. Viděli jste jak nádherně slepí lidé „vidí“? Jak nepohybliví lidé, upoutáni na lůžko, či odkázáni na stálou pomoc personálu – jakou mají fantazii, jak se „pohybují“ ? Někdy si říkám to my zdraví „normální“ lidé, jsme živé mrtvoly, neslyšíme, nevidíme, necítíme, neumíme létat, neumíme milovat, vůbec netušíme jak náš svět a náš vnitřní svět je nádherný.

[51]: Nevím, Miloslave. Já mám pocit, že pokud nasloucháme duši, víceméně prospívá tělo a když prospívá tělo i mysl funguje bystřeji. Ale možná se pletu, protože často nás útlak duše (a to třeba i z lásky) dožene do fyzického strádání a spousta lidí (např. umělců) je schopna v tomto stavu brilantně tvořit, nebo začít studovat a zdokonalí svojí mysl, která třeba vynalezne zázračný lék. Přesto mám pocit, že pokud možno co nejlépe vybalancovaná rovnováha je nám nejvíce ku prospěchu. Pokud tedy jsme schopni definovat a schodnout se na tom, co nám prospívá :-).....

[53]: Barča: „Z toho ale také vyplývá, že se nikdy nemohou všechny tři složky najednou sjednotit v jedno – duše, tělo, mysl – protože ten věčný rozpor a „boj“ vytváří naší existenci tady na Zemi v daných podmínkách.“

Bylo to myšleno na člověka – jednotlivce. To znamená, až se sjednotí Tvoje tělo, duše a mysl a zůstane tak stále, nemůžeš myslím tak existovat, protože jedna složka zakryje a popře tu druhou. V ten moment je z Tebe jiná entita, proto jsem také mluvila v této souvislosti s mimozemskou civilizací. Kdy se lidské tělo zhmotní v duši a mysl. Ale bylo by to nádherné. :-)

Tady na Zemi je princip existence založen na polaritách, nebo ne?

Ano, ve společnosti ten „trigon“ je důležitý. Jedno navzájem podporuje druhé.

Lidé si myslm nic takového co si popsal vůbec nepředstavují. Anebo ano, šílenci, z mimozemských serverů, nadšení ufologové.

Svým komentářem jsem chtěla také naznačit to, že tohle je právě možná jediná cesta jak objevit jiné civilizace ve vesmíru. Věda se dostává technologiemi do slepé uličky, duše není schopna podpořit mysl a tělo je v podstatě nejvyšší omezení. Snad je nyní můj předchozí komentář srozumitelnější.

[52]: Barča: „Z toho ale také vyplývá, že se nikdy nemohou všechny tři složky najednou sjednotit v jedno – duše, tělo, mysl – protože ten věčný rozpor a „boj“ vytváří naší existenci tady na Zemi v daných podmínkách.“

Každá má jiný cíl. Tělo se snaží hmotně přežít. Mysl se snaží udržet vlastní já. Duše realizuje cíle přesahující hmotný život jako takový.

Pokud se rozhodneme na jednu z těchto částí kašlat, tak dochází k nerovnováze. Je třeba v životě zohlednit všechny tři složky a všem „podkuřovat“.

Takže člověk musí uplatnit a dát do souladu všechny tři složky. Stejně jako společnost.

Barča: „V této souvislosti mě napadá jiná věc – mimozemská civilizace. Jaká by to musela být entita, která by byla schopna z velké dálky doletět až na naši planetu a byla by schopna komunikace s námi.“

Můj názor je, že na samotné Zemi máme stále formy života, které neznáme. Stále se objevují nové druhy. Stejně tak věřím, že život je v nějaké formě prakticky na každé planetě, jen my ho hledáme pouze ve fromě podobné pozemskému.

My si neustále představuje, že mimozemská civilizace s námi bude komunikovat lidským jazykem, a pokud možno zásadně ve vědeckých formulacích.

Možná už komunikuje – třeba přes určitá díla či činy, které tu zanechává. Nebo jinak.

[51]: Velmi pěkně popsané. Z toho ale také vyplývá, že se nikdy nemohou všechny tři složky najednou sjednotit v jedno – duše, tělo, mysl – protože ten věčný rozpor a „boj“ vytváří naší existenci tady na Zemi v daných podmínkách.

Slávek: „Pokud by zvítězila věda (mysl) nad náboženstvím, věda lidstvo zabije. V Indii vzniklo náboženství (duše) a vše ostatní byla marnost a Indie se propadla do obrovské bídy. No a dnešní doba, kdy vítězí tělo (konzum, peníze, síla) nad vším – a postupně likviduje vzdělanost, kulturu, ideály. To je vítězství těla. Postupně se také kultura těla ustanovuje, začíná být důležitý, kdo je silnější, začínají války a vpády do cizích států, vše je zákonem džungle.

V této souvislosti mě napadá jiná věc – mimozemská civilizace. Jaká by to musela být entita, která by byla schopna z velké dálky doletět až na naši planetu a byla by schopna komunikace s námi.

Současné lidské náboženství přes vesmír nefunguje, protože svým způsobem vesmír a dalekohled odmítá. Současná věda je také velmi omezená není schopná vymyslet způsob jak a čím překonat obrovské vesmírné vzdálenosti. A naše tělo také není uzpůsobené cestovat na tak dlouhé vzdálenosti v jiném prostoru.

[49]: Daniela: „Mému náhledu by bylo blízké asi toto: Snažíme se spojit myšlení a cítění a z mezery mezitím vznikají emoce. Výsledek většinou příliš neodpovídá tomu, co vlastně cítíme. Hloubka rozporu bude úměrná zmíněné mezeře.“

Já mám spíš pocit, že prostě ty tři části se perou. Zároveň ale vědí, že jedna závisí na druhém, ale každá část ví, že druhou potřebuje.

Mysl ví, že potřebuje tělo, jinak svoje myšlenky nemá jak realizovat. Duše ví, že potřebuje tělo, jinak nemá jak realizovat. Duše ví, že potřebuje mysl i tělo, jinak nemá jak prožívat. Tělo ví, že potřebuje mysl, jinak nedokáže přežít, třeba se najíst, nebo se ubránit medvědům. Tělo také ví, že je to duše, která ho oživuje.

Každá část prožívá své vlastní vědomí a své vlastní problémy.

Ostatně o tom, že všechny části těla netáhnou za jeden provaz si můžete uvědomit, že třeba existuje rakovina, kdy se buňka vykašle na blaho celku a rozhodne si dělat vše pouze pro sebe.

Nebo zkuste přemýšlet o Sókratově spisech v okamžiku, kdy se klepnete kladívkem do palce. Tělo si uzurpuje v tom případě pozornost pro sebe a nijak ho nezajímá, že řešíte Sókrata.

Příliš silná mysl a příliš silné vědomí způsobuje nespavost. Pro vědomí je spánek vlastně smrt, a pokud trvá dlouho, bojí se o sebe a tak to nedopustí.

Příliš silné tělo je návrat do zvířecích potřeb.

V každém okamžiku vás informuje o svém vnitřním stavu každá z těchto částí. Mysl vás svými myšlenkami a rozumem informuje co si o tom myslí. Jaký máte pocit vám říká duše. A emocemi a tělesným stavem je informace o stavu těla.

Pokud velmi silná emoce opanuje člověka, pak mysl i duše jsou přeprány a potlačeny.

Pokud narazíte na eurohumanistického pracovníka, pak jistě víte, jak jeho myšlenky zcela popírají realitu (tělo, hmotný podklad) i smysl (duši, skutečný smysl) a prostě byrokraticky vítězí mysl a boří.

Při jakékoli nerovnováze mezi tělem, myslí a duší vznikají nemoci, nepohoda, nebo situační problémy.

Současný kapitalismus se snaží veškerý svět naladit pouze na potřeby těla. Současná věda odmítá akceptovat cokoli jiného, než otázky mysli. Současné náboženství většiny směrů pak pouze na otázky duše. Je to samozřejmě velmi zjednodušený pohled – vše má přesahy.

Pokud by zvítězila věda nad náboženstvím, věda lidstvo zabije. V Indii vzniklo náboženství a vše ostatní byla marnost a Indie se propadla do obrovské bídy.

No a dnešní doba, kdy vítězí tělo (konzum, peníze, síla) nad vším – a postupně likviduje vzdělanost, kulturu, ideály. To je vítězství těla. Postupně se také kultura těla ustanovuje, začíná být důležitý, kdo je silnější, začínají války a vpády do cizích států, vše je zákonem džungle.

[49]: :-) Díky Tvému komentáři o myšlení a cítění jsem si vzpomněla na takovou malou nenápadnou knížku Jamese Allena – Jak člověk smýšlí. Úvodní citát a mottem celé knížky je: „ Jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový jest“.

—

Teď si budu protiřečit. Na tomto vlákně mluvíme o těle, mysli a duši. Ale také o různých časech a úrovni energií. Velmi mě oslovila kniha – Moc přítomného okamžiku (Eckhart Tolle)

Zde je odkaz na pár jeho myšlenek. http://cs.wikipedia.org/wiki/Eckhart_Tolle

[48]: Mému náhledu by bylo blízké asi toto: Snažíme se spojit myšlení a cítění a z mezery mezitím vznikají emoce. Výsledek většinou příliš neodpovídá tomu, co vlastně cítíme. Hloubka rozporu bude úměrná zmíněné mezeře.

[46]: Daniela: „Tělo může existovat bez mysli, duše může existovat bez těla. Může mysl existovat bez těla, může existovat bez duše?“

Slávek níže velmi dobře vyjádřil, že pocity jsou řečí duše a emoce řečí těla. V podstatě máme nějaký pocit, ten pocit se může a nemusí projevit emocí. Emoce se projeví fyzicky i psychicky na našem těle, to je obrovská síla. V ten moment kdy prožíváme emoce na těle jsme nejvíc jakoby v přítomnosti, ale většinou jsme nehybní, protože emoce nás ovládly a nedokážeme tvořit budoucnost. Zpětně díky naší mysli si uvědomujeme a cítíme prožité emoce a naše mysl je vyhodnocuje. Díky prožitým emocím a mysli tvoříme svoji budoucnost. Dám příklad.

V úterý večer ležíte v posteli a najednou vám vyvstane myšlenka z pondělí, kdy jste se nepohodli se šéfem v práci. Vybavíte si tu nepříjemnou atmosféru, celý příběh si v mysli přehrajete a zakoušíte podobné pocity (emoce) jako při té samé situaci. Nyní v klidu v té posteli máte možnost si ten celý příběh prohlédnout ze všech stran jako v 3D a máte možnost ho i pozastavit a uvědomovat si co se vlastně sehrálo a proč, máte také možnost si uvědomit, co tomu všemu předcházelo, dále jaké byly vaše a šéfovy reakce. Celé si to v sobě proberete a vyřešíte. V úterý večer usínáte. Středa ráno: Odcházíte do práce. Většinou už víte jak budete reagovat až potkáte svého šéfa, nebo v jakém tónu bude probíhat vaše komunikace s ním. Tím si tvoříte svoji budoucnost.

—

Svým způsobem jsme jako lidé poznáním velmi omezeni – našim tělem. Ale zároveň máme obrovskou možnost díky naší mysli a naší duši být svobodní, volní a díky našemu tělu máme velkou možnost tvoření čehokoliv. Tvoření začíná pocitem, myšlenkou, slovem až vás to celé rozhýbe a vy začnete tvořit rukama. To je přece jedinečné a „božské“. Co může být víc?

[43]: Já myslím, že jsi mi porozuměl dobře, Tvoje vyjádření vůbec nekulhá. Určitě tam chybí nějaký jiný prvek. Prostě s někým si toho předáváš velmi mnoho, ale není možné si předat zcela vše. Jakýmsi způsobem se s někým protínáš, ale jasně cítíš, že to je vše. Přitom to není málo.

Myslím, že i žena dokáže prožívat sex bez vztahu, ale na něčem ten sex musí stát, na určitých sympatiích a svým způsobem na určitém respektu k takovému partnerovi. Pokud by tomu tak nebylo, myslím, že tím žena popírá úctu sama k sobě. Osobně bych se nemohla spojit s mužem sebevíc přitažlivějším, pokud bych ho jinak vnímala jako hlupce. Muž zřejmě může pro okamžité ukojení sáhnout po atraktivní (i neatraktivní) ženě, ač je jinak nepoužitelná na další rozhovor, nebo cokoliv jiného. Pozor to ale vůbec neodsuzuji.

S tou poporodní variantou kterou zmiňuješ to bývá celkem časté.

[42]: Daniela: „Tělo může existovat bez mysli, duše může existovat bez těla. Může mysl existovat bez těla, může existovat bez duše?“

To je otázka. Možná může, ale nemá se jak vyjádřit a my to nikdy nezjistíme. Mysl bez těla nedokáže nijak vyjádřit svou myšlenku „hmotně“, tedy tak abychom to zpozorovali.

Mysl bez těla se stává pouhým potenciálem – možnou tvůrčí myšlenkou, která ovšem nedojde nikde vyjádření, protože nemá „svaly“ ani žádný nástroj, jak by se projevila navenek, jak by se zviditelnila, jak by se zapsala do historie.

Mysl = vědomí = má každá buňka těla. Tělo ostatně není nic jiného, než stroj, který přeměňuje myšlenky na hmotné projevy. Ostatně je vědomí + podvědomí = uvědomované myšlenky a neuvědomované. Přesto všechny myšlenky tvoří.

Mysl, která nemá žádný nástroj aby se projevovala ve hmotě, to je jako Daniela, která vymyslela novou fyzikální teorii o tom jak funguje vesmír, která by mohla posunout lidstvo, ale nemá papír, tužku ani jiný způsob jak jí lidstvu předat a tak zůstane nevyjádřená. Svět se nikdy nedozví, že Daniela takovou myšlenku měla a namísto Daniely dostane Nobelovu cenu nějaký nýmand.

[44]: Musím říct, že jsi to popsala moc hezky a tentokrát pro mne prakticky zcela přijatelně.

Slávek: Je to docela složité.Tělo, mysl, duše. Na úrovni těla je genetika. Na úrovni duše je karma (genetika duše). Mysl je vlastní bytí, já, to co prožíváme a to co si myslíme, že jsme a žijeme. Tělo i duše každé stárne jinak, naše mysl v „realitě“ má také jiný čas. Navíc je docela těžké dát vše do jednoty. Natož tomu všemu porozumět a vše to nějak obsáhnout jako celek. Proto tu jsou různé filozofie, věda a náboženství. Předkládají naši mysli to, co si „myslí naše duše, nebo co si „myslí“naše tělo. Ale ve skutečnosti nikdo neví co si skutečně myslí a jestli vůbec myslí naše tělo a naše duše. Proto když se náhodou jedna složka ze tří odpojí a funguje sama veškeré lidstvo, nauky jdou do háje. Jsou jen možné hypotézy. A opět to jsou hypotézy mysli lidí. Myslím, že je potřeba jen přijmout ten fakt, že něco takového „je“. A myslím, že největším uměním a darem je využít naše tělo, naši mysl a naši duši. Někomu se občas povede zajít dál než ostatním lidem a uvidí zázraky těla, jiný zázraky mysli a další člověk zázraky duše. Poznání jedno samozřejmě nevylučuje poznání druhé, ale pochopit je, přijmout a spojit v lidské mysli v jednotu je dost nemožné. A jestli to správně chápu, o to se pokouší ve svých knihách pan Lazarev.

[40]: Daniela: „Nicméně mohu se milovat s mužem, který je mi z nějakého důvodu blízký, ale nemohu říct, že ho zcela miluji, přesto je sexuální spojení s takovým mužem velmi hluboké, troufám si říct nějakým způsobem dotýkající se našich duší.“

Možná rozumím, nebo se snažím.

Snažíš se vyjádřit jemné nuance. Nemůžeš tedy říci, že toho muže „miluješ“, což ovšem neznamená, že by jsi ho úplně „nemilovala“ (byť toto moje vyjádření kulhá na obě nohy). Chce se mi napsat, že tam možná chybí jiný prvek, než „milovat“, třeba „budoucí společný osud“.

Daniela: „Muži nevnímají pouze tělesnost, tím jsem si zcela jistá. Vnímají jinak, ale rozhodně vnímají i další rozměr než pouze živočišný. Mnoho mužů je mnohem víc romantičtějších než žen.“

Muži dokáží oddělit sex od vztahu a prožívat bez problémů jen jednu z těchto částí. Pro ženy je toto nemožné.

Muž dokáží zredukovat partnerství na pouhý sex bez vztahu, stejně tak jako pouhý vztah bez sexu. A nebo mít sex i vztah.

K té druhé variantě. Pokud je muž zamilovaný až po uši a ženy si nesmírně váží, může jí nosit na rukách, nosit jí květiny, chovat se k ní jako k princezně, ale představuje si ženu tak čistou, že by mu sex byl poskvrněním. Často to bývají platonické vztahy, nebo vztahu po pubertě. Ale najdete je v i v dlouhodobých vztazích, někdy se to stává po narození dítětě, kdy muž si začne ženy nesmírně vážit, ale sex přestane – není ho schopen, protože vnímá ženu v podstatě jako světici. Ženy jsou pak zoufalé a nešťastné, protože muž se k ní chová nesmírně pěkně, ale odmítá sex, ačkoli předtím třeba byl divočák.

Tím, jak se zdůrazňuje čím dál více sex, se podvědomí lidí začíná bránit a přibývá mužů, kteří se vědomě vyhýbají sexu. Čím dál víc slyšíte o případech, kdy žena chce sex a manžel se třeba mnoho let těmto věcem vyhýbá ačkoli není důvod.

Už i mnoho mladých se rozhodlo sexem se nezabývat (http://sex-vztahy.doktorka.cz/asexualita-neni-nemoc/).

Tělo může existovat bez mysli, duše může existovat bez těla. Může mysl existovat bez těla, může existovat bez duše?

[39]: Ano, máš pravdu. Co mi víme, která z těch složek právě za nás mluví :-). Je to tak.

[37]: Barča: Vždy to vnímají jen jako tělesnost. Nebo si pod slovem milování představí „trapnou“ romantiku.

Muži nevnímají pouze tělesnost, tím jsem si zcela jistá. Vnímají jinak, ale rozhodně vnímají i další rozměr než pouze živočišný. Mnoho mužů je mnohem víc romantičtějších než žen.

[35]: Daniela: „Pokud se odprostím od ženského slovníku, přivede mi to opět k vnitřnímu a vnějšímu prožitku, k odlišnosti v tom co vnímáme a co si pouze myslíme, že vnímáme.“

Že prostě člověk je „trojjediný“, skládá se ze tří složek a každá část mluví nějakým svým jazykem.

Mezi jednotlivými částmi tedy probíhá komunikace jejich jazyky.

Co si mysl myslí o pocitech duše je asi něco jiného, než si myslí duše sama – ale určitě dochází k předání informací – to je to co si mysl myslí, že si duše „myslí" – je to zkreslené, ale také (pozitivně řečeno) částečně pravdivé. (Každý člověk do jisté míry zohledňuje v životě své pocity.)

Co si třeba tělo myslí o mysli – je také třeba zkreslené, ale i částečně pravdivé. Je to vidět i na tom, že tělo částečně mysl poslouchá a neodporuje jí. Tělo ovšem mysl přestane poslouchat, když se cítí ohroženo – například panický strach je zcela mimo kontrolu rozumu.

Jinak řečeno, všechny tři části se chovají relativně samostatně. Tělo je schopné přežívat i v bezvědomí. Jan Palach se upálil na základě vyšších pocitů a vědomě tak zničil tělo.

[36]: No vím, že to vyzní zvláštně a nerada bych tím znehodnotila termín milovat (teď nemyslím v sexuálním významu). Zkusím se vyjadřovat svými slovy, ne tak jak jsi definoval. Samozřejmě že sexuální akt nabývá na hloubce a spiritualitě, pokud ho provozujeme s milovaným člověkem. Nicméně mohu se milovat s mužem, který je mi z nějakého důvodu blízký, ale nemohu říct, že ho zcela miluji, přesto je sexuální spojení s takovým mužem velmi hluboké, troufám si říct nějakým způsobem dotýkající se našich duší.

Netroufám si sama za sebe říct, co je to milování celou bytostí? Nemůžu vědět, co ještě v milování prožiju, zda existuje ještě něco víc. Určitě vždy existuje ještě něco víc....To co je pro mne maximum, je možná pro někoho málo, nebo naopak velmi moc.

[34]: Výstižné, přitom jednoduše vysvětlené a popsané. Ano, Tvé vyjádření významu slov sex a milování je pro mě jako ženu perfektní – až odzbrojující. Málokterý muž dokáže zachytit v těchto slovech rozdíl. Nerozlišují to, protože slovo milování je pro ně jemnější variace (synonymum) slova sex. Vždy to vnímají jen jako tělesnost. Nebo si pod slovem milování představí „trapnou“ romantiku. Ale na druhou stranu jsou to opět jen slova, důležité je co při tom milování či samotném sexu ti dva cítí a prožívají.

[35]: Daniela: „I s člověkem kterého nemilujeme, je možné se milovat.“

Pokud je pro ženy „milování“ toto, je to možné.

Ovšem pokud člověka nemilujeme, není to „milování celou bytostí“ – ostatně je to trochu orwellovské – „nemilování člověka“ nazveme „milováním se s ním“?

[34]: Nedá mi to podotknout a použít přitom Tvůj vypůjčený ženský slovník: I s člověkem kterého nemilujeme, je možné se milovat. A i s partnerem kterého milujeme můžeme sahat pouze na sex.

Pokud se odprostím od ženského slovníku, přivede mi to opět k vnitřnímu a vnějšímu prožitku, k odlišnosti v tom co vnímáme a co si pouze myslíme, že vnímáme.

[33]: Možná bych to mohl napsat takto:

Vlastní já člověka = jeho vědomí = jeho ego = jeho mysl = je to co žijete, myslíte a prožíváte.

Tělo a duše protlačují svoje přání a potřeby do mysli = do vědomí pomocí jazyka zvaného pocity. Pocity jsou tedy řečí duše a emoce jsou řečí těla.

---

Použiji-li ženský jazyk (který mi není zcela vlastní, ale respektuji a snažím se mu rozumět): Sex je tělesné vyjádření lásky, milování je vyjádření lásky celou bytostí a všemi částmi lidské bytosti: těla, mysli i duše.

[29]: Barča: „Pocity těla a duše. Chápu. Pocity rozumu a duše? A není ten rozum v komentáři č.27 spíše myšlen jako ego, než rozum? Lidé bývají příliš připoutaní ne až tolik ve svém těle, ale spíše ve své osobnosti – tedy řídí je jejich ego. Rozum jako takový si myslím, že se snaží objektivizovat a analyzovat to, co prožívají pocity těla a pocity duše. Pocit duše je spíše velmi subjektivní, individuální pocit a pocit ega je velmi nekompromisní, pevný pocit – nezávisí na ničem, jen na síle samotného ega.“

To jsou tři části, které spolu částečně bojují, částečně spolupracují. Tělo, mysl (= vědomí) a duše.

Cílem těla je hmotná nesmrtelnost. Tělo ovšem dokáže existovat i biologicky i v bezvědomí (bez mysli).

[31]: Ano, je to nyní hodně pojmů a prakticky se nyní v tom už neorientuji. A navíc mám pocit, že si tu také zřejmě nerozumíme v dalších pojmech jako je subjektivní a objektivní.

Vidím v tom všechno možné Barčo, klidně i Marse ve Štíru :-).

V komentáři 27 byla rozumem míněna naše racionální část. Ty si to klidně můžeš navzat ego, osobnost. Pak by bylo možná dobré založit nové téma. Protože vysvětlit rozdíl a obsah pojmů osobnost, já, ego není jednoduché ani pro mistry. Do toho já se pouštět nebudu.

Pocit Rozumu jak ty nazýváš Ega, je pro mne síla která chce analyzovat, síla racionální, síla subjektivní. Pocit Duše pro mne rozhodně není subjektivní, naopak.

Co popisuješ při svém cvičení jógy je jasné, srozumitelné a mně blízké. Prakticky jakoukoliv nadstavbu děláme, tak sjednocujeme tělo a duši. To je přesně to o čem psal Miloslav.

Co se vsuvky týká, je úplně jedno jaké pocity mám já z Tebe, nebo Ty ze mně. Nic z toho nevypovídá o tom jaká jsi ty a jaká jsem já. Ale hodně o nás samotných vypovídá to, jak druhé vidíme.

[28]: Daniela: „Postoj čelím, bojím se, přijmu, nechám působit/prostoupit, ztransformuji a tím posílím - to je krása :-)....“

Vidíš ho tam? :-) (Tvého Marse ve štíru)

Já se nyní přiznám, že se přestávám v této debatě orientovat.

Pocity těla a duše. Chápu. Pocity rozumu a duše? A není ten rozum v komentáři č.27 spíše myšlen jako ego, než rozum? Lidé bývají příliš připoutaní ne až tolik ve svém těle, ale spíše ve své osobnosti – tedy řídí je jejich ego. Rozum jako takový si myslím, že se snaží objektivizovat a analyzovat to, co prožívají pocity těla a pocity duše. Pocit duše je spíše velmi subjektivní, individuální pocit a pocit ega je velmi nekompromisní, pevný pocit – nezávisí na ničem, jen na síle samotného ega.

Myslím, že se shodneme na tom, že všichni máme rádi harmonické prostředí, kde žijeme, harmonii ve vztazích apd. Východní filozofie na to má feng-shui. A myslím, že tohle je podobné s harmonií těla a ducha. Jenže spousta lidí na to kašle. Někdo přehlíží varovné signály těla (workoholici, sportovci nebo lidé, kteří se starají a pečují o jiné lidi) a jiní lidé přehlížejí signály duše (intuici). Ale skutečně málokdo umí alespoň malinko vystoupit ze svého ega. Proto někdy může být falešná intuice, protože není intuicí, ale projevem ega.

Vsuvka: Daniela mi tu občas píše, že ze mě cítí pocity vzteku a naštvanosti. Ve skutečnosti je to tak, že se málokdy rozčílím, nebo naštvu. To bych nemohla ani dělat práci, kterou dělám. Prostě udělám to, co po mě lidi žádají jednou, dvakrát, třikrát, někdy i desetkrát za noc ten samý a jediný člověk. Řeknete je to moje práce. Ano, je. Ale kdyby mi to tak strašně vadilo, nemohla bych tu práci dělat takhle dlouho, zničilo by mě to. Spousta mladých sester co nastoupí se učí nejen svému řemeslu technicky, ale také pokoře, trpělivosti a učí se ovládat svoje ego. Pravdou je, že někdy jsem unavená, smutná, vyprahlá, od lidí totálně psychicky vyždímaná, ale nikdy nejsem vzteklá a naštvaná. Dokáže mě samozřejmě vytočit většinou ego a namyšlenost některých lékařů a lidí. A jsem také jen člověk.

Pomyslně zpět k té harmonii. Cvičím si sama doma jógu. V józe či tai-či (čínská jóga) Dostáváte do jednoty svoje tělo, uvědomujete si lépe pocity svého těla a zároveň vnímáte tu energii jemného proudění vaším tělem. Vnímáte také pocity duše a to vše dohromady vám usměrňuje tok vašich myšlenek. Sice se vše odehrává ve vašem těle a vaši mysli, ale přesahuje vás to, splynete a zharmonizujete se jakoby s okolím. Neumím to přesně popsat a vyjádřit.

[25]: Miloslav: Teprve když je člověk dostatečně silný, dokáže nad svými pudy vládnout – což nelze silou, protože to člověk prohraje.

Nic nejde zvládnout silou, to je výborný postřeh. Jakmile jdeme na něco hrubě, silou, vztekem automaticky narazíme a dostaví se frustrace. Je nám nabídnuta síla a my místo abychom ji využili, tak ji zahodíme, vybijeme. Myslím, že takový proces si musí každý z nás osahat několikrát, než se naučí reagovat správně a využít nabízený potenciál. Druhá varianta bývá, že se koncetrace síly lekneme a utečeme. Děsí nás, nechceme s ní mít nic společného. To ale také není řešení.

To jsou i pudy, mohou nás zcela ovládnout, ale přesto nás vnitřně neuspokojí. Naopak rychlé vybití nás časem unaví. Můžeme si je také ošklivit, odsoudit je, tím se ale vzdáváme obrovského tvůrčího potenciálu, obrovské síly kterou lze přetransformovat. A také si můžeme namlouvat, že touto silou nedisponují, že si je sami ukočírujeme. To je opravdu směšné. Postoj čelím, bojím se, přijmu, nechám působit/prostoupit, ztransformuji a tím posílím - to je krása :-)....

[25]: Já si znova pečlivě přečetla Tvůj původní komentář. To že si zřejmě rozumíme, jsem si uvědomila na Tvé větě: Občas je třeba domluvit duši, aby vědomě s tělem udělala nějakou akci. Píšeš dva zdroje pocitu Tělo a Duše, to se mi zdá dobré (určitě to tak je), ale při akcích kde se odpojuje vědomí, dávají informaci spíš Rozum a Duše. V těchto momentech duše právě (někdy poměrně razantně, ale někdy velmi jemně) posílá informaci skrze tělo. Rozum je v tu chvíli dost pod tlakem a zkouší se bránit, buď je zmatený, nebo vzteklý.

Na druhou stranu si nejsem jistá, zda jde opravdu o projev těla, rozhodně ne přímý to je jasné. Nedávno jsem jela na podobnou akci s obrovskou bolestí zubu. Nechtěla jsem se tlumit analgetiky, protože bych jela na zkreslené pocity. Bolest byla nesnesitelná, byla tak ochromující, že problém byl vše i mluvit. Přesto v procesu práce bolest odcházela. Mohlo to být, jak píšeš odpojeným vědomím, protože v přestávkách zase okamžitě naskakovala. Pro mne byla zvláštní zkušenost. Pro sebe jsem si to nazvala "duchovní prášek" :-). Doufala jsem, že se tímto "duchovním ponorem" bolesti zbavím, protože po akci mi bylo celkem fajn. Nicméně pár hodin po návratu se ozvala se stejnou silou, jen jsem se lépe zorientovala o co jde.

To co zmiňuješ s inteligencí, mi napadlo kolikrát. Jak píšeš, něco je jinak, ale nevím co. Dobře se toho několikrát dotknul Arnaud Maitland v již zmiňované knize Žít bez lítosti. Vedly ho k tomu stavy jeho matky, které ve stáří vypověděl mozek své služby.

[25]: Slávek: „Léta přemýšlím nad tím, jak je to s inteligencí. Nějak mám pořád pocit, že něco nesedí. Mentálně postižený člověk má nízký výsledek v inteligenčních testech, ale přesto se naučí i tak složitou věc jako je mluvit a rozumět řeči. Mám pocit, že toto je nelogické a znamená to, že jsou věci ještě jinak.“.

Co je vlastně inteligence? A na základě čeho se inteligence posuzuje a k čemu její hodnocení slouží? Já myslím, že hodnocení a testy inteligence jsou do značné míry o tom, jak se člověk začlení do společnosti. V mozku přece neexistuje centrum inteligence, jako je například centrum řeči, zraku, čichu, sluchu, apd. Na druhou stranu se podívej na hluché lidi. Většinou nemluví, ale vydávají spíše zvuky a přitom to mohou být chytří lidé. Často lidé po mrtvičkách nedokáží mluvit, mají fatickou poruchu. Oni Ti rozumějí, co jim říkáš, ale nedokáží Ti odpovědět a slovně se vyjádřit. Na mentálně postižených lidech, zda se naučí mluvit, nebo jak bude velká jejich slovní zásoba, či zda budou schopni se začlenit do společnosti záleží přes veškerou péči ve velké míře na rozsahu a lokalizaci poškození jejich mozku. A jiné případy jsou, kdy lidé mají výbornou řeč, znalosti, vědomosti a přece jsou nesvéprávní a potřebují kontinuální dohled, protože by sami v životě nemohli fungovat. Celé je to vůbec zajímavé, jak vznikají duševní poruchy a duševní nemoci z plného zdraví. Vemte si kolik géniů v historii trpělo duševními nemocemi a poruchami. U velmi inteligentních lidí je daleko větší pravděpodobnost, že se u nich projeví Alzheimerova chroba.

[23]: Daniela: „Jasně sex je pud, ale milování je pud s duší (podle tebe možná jen duše?), pro mne to není jen duše. … U té hudby je to jasnější, ale že by ses při pudové hudbě nemohl dotknout duše?“

Já nic takového nepsal. Jen jsem psal, že zdrojem řady pocitů je tělo.

Daniela: „Při holotropním dýchání je vše podbarveno právě šamanskou tedy pudovou hudbou (alespoň v té nejaktivnější části), ale podle mne je možné se v tomto zážitku dotýkat duše.“

Což slouží k odpojení vědomí. K tomu samému co v tai-či rytmická chůze, apod.

Daniela: „To co píšeš, zní rozumně a smysluplně, ale já si přesto nejsem jistá, že tělo je duši tak vzdálené.“

To jsem přeci nenapsal.

Ale přesto, tělo a duše spolu trochu zápasí. Jejich cíl je trochu jiný. Na druhé straně je to smysluplný zápas.

Pokud člověk/zvíře není schopný ničeho jiného, pak tělo a tělesné/živočišné pudy zařídí základní věci tak jako tak. Udělá vše pro své přežití a základními emocemi uřídí i člověka.

Ostatně tak nějak to možná je u dítěte těsně po narození.

Teprve když je člověk dostatečně silný, dokáže nad svými pudy vládnout – což nelze silou, protože to člověk prohraje. Ve skutečnosti je třeba pudy zušlechtit a dát jim konstruktivní význam. Nicméně v souladu s jejich přirozeností.

Nicméně kdykoli je třeba, tělo a jeho emoce a pudy zařídí vše potřebné.

Tělo je úžasný nástroj.

Léta přemýšlím nad tím, jak je to s inteligencí. Nějak mám pořád pocit, že něco nesedí. Mentálně postižený člověk má nízký výsledek v inteligenčních testech, ale přesto se naučí i tak složitou věc jako je mluvit a rozumět řeči. Mám pocit, že toto je nelogické a znamená to, že jsou věci ještě jinak.

[22]: Pěkně vysvětlené, souhlasím. Včetně té hudby, cvičení, tělesné lásky.

Slávek: „I ženy tak nějak rozlišují stejný akt jako sex a milování – s důrazem na ten který převažující zdroj pocitů.“

Napsal si tuto větu jako konstatování, takže netuším, do jaké míry si uvědomuješ významy obou slov, nebo spíš co znamenají tato slova pro ženu, ale už jen ten samotný fakt, že si ji napsal jako muž mě překvapilo a potěšilo. Ženy myslím potřebují obojí.

Ano máš vlastně pravdu, pocit těla nebo duše, různé zdroje. Já tohle dobře znám právě z konstelací, ale nedokážu to popsat tak věcně jako ty.

Jen vím, že v konstelaci jedeš na pocit různé síly, pocit přijde často přes tělo (brnění, mravenčení, slabé nohy, třes, změna dechu, slzy), někdy je to bez doprovodu těla, jen na základě nutkání (změníš místo, nebo pozici) a výjmečně se stane, že chybí pokyn těla i nutkání, ale víš přesně, co máš dělat. V tu chvíli jako kdybys byl od všeho jasným řezem oddělen, ale přitom cosi funguje. Určitě jde o zachycený pokyn duše, ale mnohem jednodušší je zachytit pokyny těla, to mluví mnohem zřetelněji a nelze jinak než poslechnout, jinak reakce sílí. Zajímavé na tom je, jak jsou někdy představitelé v rozporu např. tvrdí je mi dobře a přitom se mu zatnou ruce v pěst a napnou svaly.

V předchozím komentáři jsem měla na mysli pocity, kdy se matka vzbudí a podvědomě jde zkontrolovat dítě do vedlejšího pokoje a ono má zrovna teplotu. Třeba. Ty příklady jsou dobré a srozumitelné, jak s hudbou tak se sexem. Jasně sex je pud, ale milování je pud s duší (podle tebe možná jen duše?), pro mne to není jen duše. U té hudby je to jasnější, ale že by ses při pudové hudbě nemohl dotknout duše? Při holotropním dýchání je vše podbarveno právě šamanskou tedy pudovou hudbou (alespoň v té nejaktivnější části), ale podle mne je možné se v tomto zážitku dotýkat duše.

Nevím, opravdu nevím. To co píšeš, zní rozumně a smysluplně, ale já si přesto nejsem jistá, že tělo je duši tak vzdálené.

[21]: Daniela: „V noci se najednou vzbudíš z tvrdého bezesného spánku a nevíš proč, něco jemnějšího cítíš a zjistíš, že je ti třeba zima, nebo divně ač to nemá důvod, máš pocit že se něco děje, co je pro tebe důležité.“

A pak přijde lékař s teploměrem a teplota Tvého těla se nezměnila.

Poslouchej, tělo má jakoby dva rozumy, jeden je pocitový a druhý je racionální. Tím, že jsi v těle krásné, přirozené, vstřícné ženy (zdroj: komentář číslo 19 :-)) Tě tělo občas musí donutit k akci kvůli Tvému přežití. Sice si tělo víceméně snaží vystačit samo, ale občas je třeba donutit tu duši, aby vědomě s tělem udělala nějakou akci.

Strašně moc věcí v těle je k tomuto účelu určených. Tělo má hardware, který slouží pro rychlé akce a pro zachraňování života. Jeden z nich je sympatický nervový systém, který spolu s hormonální částí dokáže vyburcovat tělo k výkonu. A kromě toho mozek má limbický systém, který nedělá nic jiného, než přidává tělesné emoce.

Ono je to takhle: všechny informace ze smyslů jsou zpracovávány 2× (ve skutečnosti vícekrát, ale to je teď fuk). Nejdřív projdou a jsou vyhodnoceny limbickým systémem, což je sobecký, egoistický systém v mozku, který se snaží zachovat tělo a tělesný život, a vyhodnocuje, zda něco ze smyslových vjemů není ohrožující. Pokud ano, tak to línou duši donutí emocemi a pocity k tomu, aby udělala něco co slouží k sebezáchově života.

Ono by sice teoreticky bylo možné, když tělo ve spánku zachytí, že se blíží třeba lev snažící se Tě sežrat, aby rozumově Tě pomalinku probudilo, vysvětlilo Ti situaci. Nelekej se, ale právě tu je lev, je takhle velkej a zkus zvážit, jestli bys neměla utéct. Než by se ale mozek k tomuhle dostal, tak by uplynulo 10 minut a zakoušela bys život po životě.

Daleko jednodušší je pro tělo Tě strašně vylekat, čímž se rychle probudíš, uvidíš lva, lekneš se podruhé a zdrháš a možná i přežiješ. Je to podstatně rychlejší.

Tedy pocity a emoce jsou dvojího druhu. Jedním zdrojem emocí je tělo a jsou to pudy k zachování života. Druhým zdrojem pocitů je duše či něco nadtělesného a to jsou pocity jiného druhu. Dají se odlišit, cvičení dělá mistra.

Tělo má dvě paměti, jedna je rozumová (hipokampus), druhá je emocionální (amygdala). Vyhodnocování situace je rychlejší emocionálně, rozumově je to pomalejší, ale výrazně přesnější a komplexnější. Muž rychleji zjistí, jestli je žena hezká, než jakou má osobnost, inteligenci a názor na Kantovu filozofii. Je jednodušší hodit kamen citem na cíl a trefit se, než spočítat soustavu matematických rovnic, podle toho nastavit směr a sílu úhozu a trefit se.

Stejně je to všude. V hudbě existuje dvojí hudba – ta živočišná, tělesná, evokující pravěké pudy většinou rytmem – šamanské tance, heavy metal – působící na tělesné emoce. A nadtělesná, umělecká – působící na nadtělesné vnímání krásy a pocitů.

Prostě jsou dva zdroje pocitů – tělo a duše.

I ženy tak nějak rozlišují stejný akt jako sex a milování – s důrazem na ten který převažující zdroj pocitů.

Lidé si vůbec neuvědomují, jak jejich vnímání je dáno tím, že jsou v těle. Ale zkus mít zánět vaječníků a uvidíš, jak se Tvé pocity změní.

Prostě pocity × emoce jsou dvojího druhu podle zdroje. Tělo vyvolává pocity na to, aby se chránilo a pomohla jsi ho vědomě dostat do rovnováhy. Pocit bolesti je v zásadě ochranný pocit abys ochránila určitou část těla. Vlastně pár chemikálií jako jsou hormony či endorfiny či prostě drogy dokáží úplně vyměnit Tvé emoce – tu tělesnou složku.

[20]: Já myslím že oba máme stejný názor na obsah slova pocit. Přesto si stojím zatím, že pocit může lehce vyvolat fyzickou reakci těla. Přijdeš na nějaké místo a necítíš se tam dobře, není k tomu žádný rozumný důvod. Jde pouze o pocit a ten může snadno vyvrcholit v nevolnost, nebo určitou slabost. Strach (tedy emoce) z toho co by se mohlo stát, nebo co to znamená přijde až posléze.

V noci se najednou vzbudíš z tvrdého bezesného spánku a nevíš proč, něco jemnějšího cítíš a zjistíš, že je ti třeba zima, nebo divně ač to nemá důvod, máš pocit že se něco děje, co je pro tebe důležité.

[9]: Daniela: „Jsem si 100% jistá, že pocit snadno vyvolá reakci těla, ale nemusí.“

S tím se dá souhlasit.

Slovo POCIT je jenom slovo a má přesně takový význam, jaký se mu dá. Pokud se dohodneme, že mrkev nazveme pocitem, budeme klidně snídat červený pocitový salát. Když nazveme máslo pocitem, budeme si pocit mazat na chleba.

Přesný význam slova pocit je jenom dohoda lidí, co tím budou myslet. Ve vesmíru se ani vlas nepohne a vůbec nic se nezmění, když si slovo pocit nadefinujeme jinak.

V obvyklé češtině jak jí vnímám já: Pocit je něco co vnímáme, cítíme či zaznamenáme - jakkoli. Co to vyvolá je jedno. Smyslový či jiný vjem či stav. Pocit bezpečí třeba.

Emoce je něco co už člověka tělesně ovládá, afekt je něco co aktivní útok člověka, který daný člověk těžko rozumově zvládá.

V psychologii je to jinak. Tak se anglicismuje, takže afekt má zhruba stejný význam jako v češtině emoce, protože affect je v angličtině veskrze dosti neutrální slovo znamenající jen něco ovlivnit ve smyslu příčiny a následku – těžko z toho tedy angličtina udělá bouře v afektu jako čeština.

Takže vlastně se lidi jen musí domluvit.

[18]: :-))) v tom případě mohu být v klidu, jsem krásná, přirozená i vstřícná....a muži mi přijdou skvělí (a ženy také).

Jo a akčních mužu těch je celkem dost, ale muž s ideálem (alespoň tak jak ho vnímám já) to už bude myslím slabší.

[15]: Daniela: „Ale jaksi model přímý muž a emocionální žena nám již nefunguje. nebo spíš již takoví nejsme. Takže co dál?“

Jakto? Modely fungují stejně. :-)

Model „akční muž“, nebo „muž s ideálem“ – ten je nesmrtelný.

Model „nevinná žena“, „krásná žena“, „přirozená žena“, stejně jako „vstřícná žena“ – fungují stále. Ten poslední nejhůř, 2. a 3. excelentně.

[16]: Barča: „Slávku, souhlasím s Tebou v tom, že některé muže děsí nečitelné ženy.“

Slávek: „To nevím, jestli to tak je.“ – pěkný chyták. :-)

Barča: „Ale na druhou stranu jsou muži připravení na přímé vyjadřování ženy?“

Slávek: Zkusila jsi přímé vyjadřování jako třeba: „Ty jsi tak skvělý!“ :-)?“ – dobrá taktika. :-)

Slávek: „Problém je, že žena není v přímém vyjadřování trénovaná. Neumí to. Často z toho vyjde kritika, nebo další povinnost/závazek pro muže – a to muže vyděsí. “ – dobré alibi. :-)

Slávek: „Muž má hluboko v instinktech zakódováno, že hluboce touží po spokojenosti ženy.“ – krásná myšlenka a ideál. (samozřejmě je to též v jeho zájmu, protože jedině tehdy pokud žena bude spokojená, bude on jako muž opečováván a ceněn. Je to vzájemné)

[13]: Barča: „Slávku, souhlasím s Tebou v tom, že některé muže děsí nečitelné ženy.“

To nevím, jestli to tak je.

Barča: „Ale na druhou stranu jsou muži připravení na přímé vyjadřování ženy?“

Zkusila jsi přímé vyjadřování jako třeba: „Ty jsi tak skvělý!“ :-)?

Barča: „A když to nějaká žena na muže zkusí, nevidí v tom ten muž, že mu chce žena velet, nebo necítí z ní feministku, jen proto, že by s ním chtěla jednat na rovinu a přímo?“

Problém je, že žena není v přímém vyjadřování trénovaná. Neumí to. Často z toho vyjde kritika, nebo další povinnost/závazek pro muže – a to muže vyděsí.

Muž má hluboko v instinktech zakódováno, že hluboce touží po spokojenosti ženy. Asi tak jako žena má hluboce zakódovánu starost o dítě.

Pokud žena vyjádří závazek, ten přes ten mužský instinkt o spokojenosti ženy nabude obrovského rozměru a tíživé závaznosti. To samé s nespokojeností.

Takže ano, díky tomu mužskému instinktu o snaze po spokojenosti žen – je pro ženu těžké se v řadě situací vyjadřovat přímo. I ten největší primitiv se ptá v intimních chvílích: „Líbilo se ti to?“, protože instiktivně má muž zakódovánu spokojenost ženy hluboko v hardware.

[13]: Také si myslím, že to zachovává určité přirozené napětí mezi mužem a ženou. Ať si muž ponechá svoji přímost. Já to mám ráda, chlap toho nemusí moc nakecat, co potřebuji to si odcítím, nepotřebuji to až tak pitvat. Ale potřebuji rovněž ponechat svůj způsob komunikace, způsob který vyhovuje mne a ten může oscilovat.

Myslím, že většina mužů není na přímé vyjadřování ženy připravena. Ani nevím, zda je to správně, že žena jde do mužské energie. Ale jaksi model přímý muž a emocionální žena nám již nefunguje. nebo spíš již takoví nejsme. Takže co dál? Už to tu byl xx :-(.

[12]: Miloslave a totéž jsi mi v předchozím komentáři říkal nepřímo? Pokud ano, tak v tom případě jsem se svým přijímačem v háji.

Já souhlasím se vším, co píšeš. Ženy se vyjadřují skrytě, nebo v emocích. Přímá komunikace je zneklidňuje, není to jejich přirozenost. Ne že bych se cítila málo ženou, ale já někdy potřebuji přesnou otázku, nebo vyjádření. Ne abych se zorientovala v pocitech, ale spíš když mi někdo úkoluje, potřebuji jasně pochopit jeho požadavek. Pokud jde o pocity, tak třeba ve vazbě matka dítě mohu klidně zůstat u iracionálního vyjadřování. Ale ne vždy.

To co píšeš s muži je také pravdou. Muže takový způsob komunikace deptá. Než jsem to pochopila, chvilku mi to trvalo :-). Proto se na muže snažím mluvit od určité doby přímo, ale nejsem si jistá, zda je to ok. Výsledkem je, že to zřejmě sem tam přeženu a stane se, že muž se poněkud vyděsí. Osobně bych nikdy nemluvila o malém českém člověku. Jsem srovnaná s tím, že jsem Češka a jsem tomu ráda.

[12]: Slávku, souhlasím s Tebou v tom, že některé muže děsí nečitelné ženy. Ale na druhou stranu jsou muži připravení na přímé vyjadřování ženy? A když to nějaká žena na muže zkusí, nevidí v tom ten muž, že mu chce žena velet, nebo necítí z ní feministku, jen proto, že by s ním chtěla jednat na rovinu a přímo? Myslím, že to nepřímé vyjadřování žen tak trochu chrání muže – lépe řečeno jejich pocit mužnosti.

[9]: Daniela: Dobrá, tak přímo.

Většinu historie byla žena fyzicky slabší, než muž a tím mu podléhala. Vlastně podléhala nejenom muži, ale také starším příbuzným ženám, rodu, a jeho kultuře, zvykům a rituálům.

Možnosti jak se vyjádřit co chce měla omezené, a tak ženy vyjadřují věci záměrně nepřesně a záměrně dvojsmyslně a nepřímo – protože to nepůsobí agresivně vůči těm, kterým podléhala a navíc vždy lze z toho později uhnout.

Ženy milují nepřesné vyjadřování a jsou vystresovávané, pokud by se měly vyjadřovat přímo a přesně (důležitá jsou obě slova zároveň). Vyjadřování v pocitech a emocích je jedním z příkladů nepřímého vyjadřování.

Každý národ, který mnoho let někomu podléhal – vyvinul opět nepřímý, dvojsmyslný a emocionální jazyk – stejně jako je přirozený jazyk žen. To je osud českého národa a také vývoje češtiny minimálně posledních 60 let a také mnoha dalších dob dále v historii.

Co ovšem vyhovuje ženám, je nepříjemné mužům. Muž, který je nucen se vyjadřovat v okolcích, chodit neustále kolem horké kaše, či emocionálně bouřit léta od rána do večera – se přestává cítit mužem, začne rezignovat a začíná mu být všechno jedno. Pak třeba chlastá (viz záliba Čechů v pivě), apod.

Teď takový muž přijde a naučí se třeba anglicky, nebo se dostane do jiné země. Nebo začne studovat latinu či staré filozofy – a objeví kouzlo přímého vyjadřování se snahou o přesnost. A následně pochopí, že tohle mu současná čeština ani český národ nedal – a z toho vzniká přesně to, že Česi se kritizují navzájem, mluví o „malém českém člověku“, či o „čecháčcích“.

V češtině chybí přímost, přesnost a mužský aspekt řeči.

Do toho pak přichází jazykovědci, jako Ústav pro jazyk český a snaží se zvrátit aspoň malé radosti mužů oprostit se od emocionálních bouří – jedním ze způsobu je ironie, kterou zde zvládáme. Takže jazykovědec se bouří proti „díky tomu je to v háji“, a trpělivě soptí, že díky má být kladný pozitivní důvod, atd.

[10]: Já myslím, že nejvíce jsou pocity a emoce vidět na očích. Tam to lze ukrýt velmi těžko. Oči jsou okno do duše. :-)

Miloslav: Když chytřejší muž bude chtít – můžeš dělat co chceš a nepoznáš nic. Muži se v tom cvičí celý život.

Moc tomu nevěřím. Pokud tomu muži nevěnuji pozornost, může pocit uniknout, ale na mne se přenese jeho vnitřní nastavení. To se děje automaticky. Každý přece zná jaké to je, když se z ničehonic začneme ošívat, jsme bezdůvodně nervózní, najednou ztratíme náladu apod.. Pokud jsme pozorní a rozhlédneme se, tak se doberem toho, že to přebíráme nevědomky od někoho z okolí. Není to tak samozřejmě vždy, ale je dobré si při nečekaném výkyvu srovnat, co je naše a co ne.

[8]: Podívej Miloslave, nepochybuji o tom, že na Tebe jsem krátká :-). Ale troufnu si říct, že bych se nějak přibližně zorientovala.

Pravdu máš s jinou kulturou. Tam si lze naběhnout velmi snadno. Kýchla jsem si v Turecku na veřejnosti a všichni se kolem zatvářili, jak kdybych tam stála nahá :-). S kamarádem Arabem jsem šla po ulici, dovolila jsem si předejít ho o krok a následovalo jeho odmlčení a teprve za 2 dny z něho vylezlo, že ač k němu nepatřím, tak jsem ho velmi ponížila jako muže. Arab si před Tebe nikdy nestoupne blízko (tedy před ženu ne). Přátelský zběžný dotek na ruku kolegu z Uzbekistánu totálně popraví a přivede do úzkých. Když jsem se ho při narozeninové oslavě v širokém kruhu ostatních zeptala, zda je přijatelné ho v rámci gratulace políbit, pokoušely se o něj mdloby, už potřesení rukou vnímal jako velkou intimitu.

Jsem si 100% jistá, že pocit snadno vyvolá reakci těla, ale nemusí.

[5]: Daniela: „Proto mám ráda metody těla beze slov. Stoupnu si proti druhému a je jasné: štvu ho, zajímám ho, přitahuji ho? Gesto usmíření podám ruku, gesto soucítění obejmu....atd.. Zdá se, že to je moc osekané, aby se probírala filozofická témata, ale někdy je to platnější.“

Jestli se někdy potkáme, tak Ti předvedu jak budeš i v tomto případě tápat. Když chytřejší muž bude chtít – můžeš dělat co chceš a nepoznáš nic. Muži se v tom cvičí celý život. Při takovém hraní pokra to dost rozhoduje. :-) Nebo při nutnosti kritických situací.

Nebo Ti bohatě stačí stoupnout si před člověka z jiné kultury. Stejná gesta mají jiný význam, základní neutrální hladina gest a emocí je jinde. Arab si stoupne před Tebe tak blízko, že to budeš považovat za důvěrnost, ale pro něj je to běžná vzdálenost.

Daniela: „Také by mi zajímalo, jak vůbec vnímáte rozdíl mezi pocitem a emocí“

Emoce se projevuje fyzicky a člověka do jisté míry ovládají. Člověk při nich je ovládán sympatiemi či nelibostí, projevují se tělesně.

Pocit je prostě to co vnímáš. I velmi hluboký pocit nemusí pohnout s Tvým tělem, nemusí zrychlit tep ani vyvolat strach, obavy či cokoli jiného.

[6]: Já když zapomenu na všechny přečtené definice a poučky, tak pocit vnímám jako něco jemného, jak ty píšeš intuitivního, těžko zachytitelného. Emoce jsou pro mne základní dvě láska a strach. Mám za to, že všechny ostatní jsou již odvozené od těchto dvou. Ty dvě jsou pro mne opravdové, ty ostatní už vnímám spíše jako zástěrku zmiňovaných.

[5]: Daniela: „Také by mi zajímalo, jak vůbec vnímáte rozdíl mezi pocitem a emocí??“

Myslím, že pocit je prvotní vnitřní vjem (intuitivní), psychický a emoce je projev (fyzický) navenek toho vjemu. Máš pocit strachu. Tvůj strach se projeví navenek tím, že máš tlak a sevřený hrudník, nemůžeš se dodechnout, malé dítě pláče, buší ti srdce, máš knedlík v krku, třeseš se. Emoce je vlastně reálný prožitek toho pocitu.

[4]: Ajajaj, a to se snažím být někdy tak věcná a volit slova tak přesně a říkám si, že právě když je to bez přímého kontaktu, nelze zatím nic jiného než jak je to míněno nalézt :-).

Proto mám ráda metody těla beze slov. Stoupnu si proti druhému a je jasné: štvu ho, zajímám ho, přitahuji ho? Gesto usmíření podám ruku, gesto soucítění obejmu....atd.. Zdá se, že to je moc osekané, aby se probírala filozofická témata, ale někdy je to platnější.

Vždyť pocit byl i naším prvotním smyslem, až pak jsme se naučili slova a za nějaký čas písmo. Také by mi zajímalo, jak vůbec vnímáte rozdíl mezi pocitem a emocí??

[3]: Daniela: „Aha, mně se právě emocionální čeština líbí :-). Líbí se mi ta košatost, barevnost. Já myslím že záleží nejen na jazyku, ale i na tónu, melodii.“

Mě se také emocionální čeština líbí. Ale pokud čeština nic moc jiného nenabízí, pak je to smutné. Pak při pokusu něco popsat používáme sanskrtská slova v duchovních věcech, anglická v jiných, sem tam latinská a jiná. Všechny výrazy, kde na přesnosti záleží – tak se vyjadřujeme cizím jazykem.

Daniela: „Pro mne má význam slovo kamarád, přítel, milenec. Každé z těch slov má svoji hloubku. Já bych se nechtěla vyjadřovat zcela neutrálně. To je takové asexuální, bez nálady, příliš věcné, technické.“

Má to dvě mouchy. První je ta, že lidé obvykle nejsou ve většině disponovaní na to, aby dokonale vystihli všechny nuance – a tak prostě jazyk se stává hulvátským, protože je to nad síly většiny lidí. Viz dnešní novinová čeština, dnešní televizní čeština, dnešní jazyk mladých.

Druhá je ta, že je třeba se také vyjadřovat někdy věcně. Dopadá to potom tak, že kdo se chce vyjadřovat věcně, prostě kašle na emocionální podtext, čímž buď naštvává druhé - a pak musí dostatečné postavení aby si to mohl dovolit, nebo používá cizí jazyk.

Právě ta emocionalita jazyka způsobuje, že se nedá rozumně jednat a často ani rozumně diskutovat.

Aha, mně se právě emocionální čeština líbí :-). Líbí se mi ta košatost, barevnost. Já myslím že záleží nejen na jazyku, ale i na tónu, melodii.

Pro mne má význam slovo kamarád, přítel, milenec. Každé z těch slov má svoji hloubku. Já bych se nechtěla vyjadřovat zcela neutrálně. To je takové asexuální, bez nálady, příliš věcné, technické :-(.

Daniela: „Vnímáš jako přínos, pokud se diskutuje z očí do očí? Rozdílnost vnímání pojmů tím nezmizí, naopak se může přidat ještě averze či sympatie z toho, jak člověk vyzařuje a jak je pro nás fyzicky přijatelný. Může nás asi zavést i určité charisma.“

Myslím, že je to jedno.

Lidé v zásadě diskutují dvěma způsoby:

1) Diskutují s věcnou stránkou věci.

2) Diskutují spíše ohledně sympatie/nesympatie osoby druhého, s kterou diskutují.

Ve druhém případě žádná diskuse o věcech nemá smysl. Taková diskuse může být krásnou milostnou písní, nebo pomluvou či lynčováním, ale rozhodně se nedá nic rozebírat.

Bohužel čím dál více diskusí se točí kolem 2), a lidé už nejsou téměř schopní jednat podle 1). Obojí má své místo, ale v nějaké rovnováze, ne v extrému, kdy je pouze 2).

---

Myslím, že k tomu přispívá i český jazyk, ve kterém je extrémně těžké vyjadřovat se bez podtextu nějakého emocionálního vztahu. Navíc vývoj češtiny spíše emocionalitu zdůrazňuje a z původně neutrálních slov dělá emocionální. Myslím, že to je důvod značné obliby angličtiny a rychlého pronikání anglicismů do češtiny – lidé podvědomě cítí, že v češtině se jen stěží dá neutrálně vyjádřit a když najdou nástroj či jazyk, kde to jde, začínají to používat. Zkuste si třeba jen v češtině říct, že máte čichový vjem, aby to znělo neutrálně. Voní? Smrdí? Nebo řekněme ve společnosti „něco je tu cítit?“

Zkuste říct v češtině, že žena má někoho, s kým nemá sex a je jejím dobrým kamarádem. Kamarád? To má podtext chudáka, který by chtěl, ale žena ho nechce. Přítel? No to je přeci už dnes označení pro sexuálního partnera. Slovo není.

Český jazyk se vyvinul do něčeho, co stěží dovoluje neutrální vyjadřování.

---

Zkrátka dnes je velmi vyjímečné, když se můžete pobavit s někým, kdo je schopen diskutovat o věcné stránce. Jestli je to tichá diskuse, nebo emocionální bouřlivá diskuse plná Itálie, to je jedno. Důležité je, aby princip byl věcnost.

Když se s někým bavím, nebo jiné vidím bavit, všichni jsou ve střehu. Co tím ten druhý myslí?

Zkrátka je pro mě úplně jedno, jestli na dálku, nebo tváří v tvář – záleží spíše na osobě druhého. A na schopnosti vést rozhovor aspoň částečně podle 1). Rozhovory 2) jsou krásné, ale je jich už příliš příliš mnoho.

Miloslav: A druhá věc je, že vidím spousty diskusí, kdy dva se vzájemně přesvědčují o nějakém pojmu, přičemž je z diskuse evidentně jasné, že každý si pod tím samým slovem představuje úplně něco jiného.

Vnímáš jako přínos, pokud se diskutuje z očí do očí? Rozdílnost vnímání pojmů tím nezmizí, naopak se může přidat ještě averze či sympatie z toho, jak člověk vyzařuje a jak je pro nás fyzicky přijatelný. Může nás asi zavést i určité charisma.

Nicméně pokud jsme alespoň trošku citliví, myslím, že snadno poznáme, jak to s námi druhý myslí, ne? Lze přece i beze slov navnímat si druhého, co k nám cítí.

Pavel Turnovský: ...nemluvím o záměně archetypů za archetypové obrazy.

Co přesně prosím myslíte tím rozdílem? Pokud je to možné, nejraději bych u každého konkrétní příklad.