Je střídavá péče pro děti vhodná?

[11]: opravdoví odborníci pobyt v dětských domovech neprosazují. Je to záležitost legislativy, kterou při každém pokusu o změnu ve prospěch jiné než ústavní lpéče dokázala Vodičková zlobbovat, protože jde o její životní kšeft. Na každé dítě dostává od státu příspěvky, před kterými i ta největší mateřská bledne. Ta ženská má neuvěřiteknou politickou moc a nikdo proti ní nechce jít.

[11]: Já ti to povím, co dělají špatně. Osnovují si právo posuzovat, který rodič je ještě ten "správný" a který ne. Mají se za ty osvícenější, kteří mohou rozhodovat. Místo aby matce která má cit ke svému dítěti, ale není sociálně zařazená, protože sama pravděpodobně žádnou péči v dětství nedostala, podali pomocnou ruku, raději zkontrolují, zda má dítě samostatný pokoj, postel, je čistě oblečené a má k snídani actimel a vitamíny. Přeháním ale zcela záměrně, není to totiž až tak od věci.

Jak je možné že taková matka, když se její poměry později ustálí vychová klidně dalších x děcek? Ono se totiž u nás často stává, že pro samé důsledné dodržování předpisů a nařízení se snadno vytratí obyčejné lidské soucítění. Zapomene se, že za vším je lidská duše a přirozená potřeba každého mláděte být u své matky.

Mám výhrady k odborníkům a i k paní Vodičkové.

A co dělají odborníci špatně, že máme obrovské množství dětí v dětských domovech i oproti zahraničí?

Nic proti Vodičkové, tu paní rovněž nemusím.

[3]: podle opravdových odborníků, kterým jde o blaho dítěte (ne podle prokurátorky Vodičkové), by se mělo střídavou péčí šetřit podobně jako císařským řezem. Jenže u nás to jde vždy ode zdi ke zdi, z extrému do extrému.

-----------------

Velmi zvláštní je ta originalita vztahů a jedince a kmenového nebo rodinného prostředí. Stějně jako žádná rostlina není stejná....což jsme říkali všichni mnohokrát.

Z tohoto důvodu vždy nesdílím stejný názor na to jak posuzovat problematické vztahy nebo rozdělenou výchovu dětí. Co je v jedné rodině problém v jiné ne. Podobnost , čistě náhodná.

Přikláním se k tomu názoru, že dítě potřebuje oba rodiče zvláště v případě, že otec nebo matka potomka milují a mají k němu vytvořený citový vztah. Pokud je pro jednoho z rodičů dítě "jako cizí", jeho osud mu je lhostejný, potom je pro dítě snad lepší, když zůstane s tím kdo ho miluje jak se patří. Ještě je nad námi Nebeský Otec, podoknul by člověk věřící...

[6]: Jasně Barčo i já to popisuji pouze ze své pozice. Mé dítě by to zase hodnotilo ze své pozice a dítě mého partnera z další pozice.

Je možné, že se s odstupem času od tohoto modelu odstoupí. Nevím. Nemám patent na rozum.

Je to jako s porodem, když nastal boom asistence tatínků a dnes už je leckdy pohled trochu jiný.

[5]: Já s Vámi nesouhlasím, alespoň tedy ne striktně, jak jste podal. Je snad lepším modelem víkend strávený s otcem 1x za 14 dní?

Ještě bych dodala, že ideální mi přijde, pokud jsou bývalí partneři schopni jakési flexibilní domluvy, aniž by tím dítě stresovali, jsou schopni zajistit, že ze školy ho vyzvedne, volný čas s ním stráví, nebo na kroužek odveze ten, kdo zrovna může a dítě se večer vrací na stejné místo. Zdůrazňuji že primární mi přijde pocit dítěte, že oba rodiče jsou tu pro něho stále a že se vzájemně respektují.

[4]: Já Ti rozumím. Popsala jsem to ze svého pohledu a mého „nomádského“ dětství. Ale také jsem to popsala z pohledu ženy, kdy jsem měla možnost toto zažít na vlastní kůži – děti mého ex muže. A pak je tu další pohled, jak vidím své kamarádky (matky) a jejich starosti se střídavou péčí.

[3]: střídavá péče je ve většině případů naprosto destruktivní. Dítě neví kam patří, nemá 2 zázemí, ale žádné.

[3]: Tak je to individuální, to je jasné. Znám funkční případy, ale nepochybuji, že existují i ty smutné. Ono by stačilo ctít jednoduchá pravidla. Nová žena si nebude hrát na tu lepší, chytřejší a rozhodně ne na náhradní matku. Muž je dostatečně silný, aby do takových mezí novou ženu odkázal. Dítě z původní rodiny má před novou partnerkou přednost. Matka se nestylizuje do role ublížené oběti a ustojí si své frustrace a bolesti, aniž by do toho dítě zatahovala.

Znovu opakuji, že pokud jsou rodiče v pohodě, dítě je také v pohodě. Pokud je dítě pod tlakem a má problémy, signalizuje to problém rodičů.

Samozřejmě že se to snadno píše a hůře uvádí v praxi, ale je to možné, nejde o utopii. Mluví ze mne vlastní zkušenost rozvedené ženy, ženy která si váží otce svého dítěte. Mluví ze mne zkušenost ženy, která musela zaujmout postoj k dětem svých partnerů. A je přirozené, že dítě má k nové ženě z počátku minimálně nedůvěru, ale spíše odpor a má na takové postoje právo.

[2]: V současné době je střídavá péče velký trend. Každý případ střídavé péče je originál.

Děti jsou jak nomádi, sbalí si věci a jde se – na týden či čtrnáct dní měnit domov, život, pravidla, všechno. Kolikrát to jsou opravdu propastné rozdíly mezi jednotlivými prostředími a domácnostmi. V každé domácnosti fungují trochu jiná pravidla. Případ od případů je to jiné. Někde ta střídavá péče funguje bez problémů, jinde to jsou obrovská dramata, kdy přítelkyně či nová žena otce to dítě má tendenci přeučovat na nové návyky. Ono bohatě stačí, když to dítě nutí třeba jíst to, co ty děti normálně nejí a pak se z toho týdenního či čtrnáctidenního pobytu stává pro dítě noční můra. Nebo kdy dítě školou povinné se ze školy sbalí a uteče k jednomu z těch rodičů zpátky, protože už to nesnese. Nebo uteče k babičce, ke kamarádovi, nebo je natolik zoufalé, že neví co má dělat a ke komu jít.

Myslím, že chvíli vůbec trvá než ta střídavá péče vůbec začne fungovat. Než se dospělí rodiče domluví, než se i ženy mezi sebou domluví a vůbec přijmou to dítě do své domácnosti, v klidu, bez osobních předsudků ne k tomu dítěti, ale k druhé ženě. Protože co si budeme říkat, muž se sice dítěti věnuje, ale hlavně ve volném čase. Takže ta péče o to dítě leží na té ženě. A jak píšeš, hraje tady spousta faktorů velkou roli. Vyzrálost dospělých, věk dítěte, poměry v té určité rodině, další děti rodičů apd.

P.S. Pokud následují telefonáty dospělých o tom, že jeden či druhý zapomněli dát dítěti tepláky, oblečení, co se stravenkami, jak je to s kroužky po škole apd. Tak je to v pohodě. Ale bývá to mnohem horší. A té matce to samozřejmě ubližuje. Je vůči tomu daleko citlivější než ten muž.

Protože každá matka a rodič se snaží tomu dítěti dát co nejlepší výchovu podle svého svědomí a vědomí a nemá zapotřebí poslouchat od nějaké cizí ženy, nebo partnera, co ona jako matka udělala špatně apd.

To samé, nebo podobné je, pokud se dva lidé rozvádí, rozcházejí a samozřejmě se to týká nejen jich samotných jak by se zdálo, ale také jejich rodičů. Některé ženy vyčítají svým tchýním svoje muže, jak je vychovali a obráceně. Na obou stranách jsou vždycky matky svých dětí.

Zareaguji hlavně na tu střídavou péči. Hodně jsem nad tím přemýšlela, když nedávno šel v TV otřesný dokument herečky Ivany Jirešové. Mám osobní zkušenost, protože jsem žila s partnerem, který měl své dítě ve střídavé péči. Nemám nic proti typu této výchovy, ale je jasné, že vyžaduje určitou zralost rodičů. Ve zmíněném dokumentu matka selhala na plné čáře a otec se bohužel také nevyznamenal. Špatnou práci odvedly i zodpovědné orgány a sociální péče. Takoví rodiče by měly povinně absolvovat třeba sérii mediačních sezení. Ale nařídit exekuci dítěte a provést ji tímto způsobem je zvěrstvo, především zvěrstvo rodičů. Krásně bylo vidět, jak holčička načítá emoce matky.

Každá žena, která se rozvádí (a nejen ta) by si měla uvědomit, že dítě není pouze jejím vlastnictvím, má a potřebuje oba rodiče. Dítě není odpovědné za matčin smutek, pokud je od ní na nějaký čas odloučeno. Takovým emočním postojem si může matka vnitřně dítě svazovat a ono třeba časem pobyt u otce odmítá. Dělá to z lásky k matce, kterou cítí jakou slabou. Pokud by matka stála dostatečně pevně, s odpovědností za sebe, svůj život a svá rozhodnutí, dítě bude spokojené. Cítí totiž lásku a podporu obou rodičů a to mu přináší klid a ochranu. Je třeba přijmout, že pokud se rodiče rozchází, oba tratí a oba musí něco obětovat. A když už chybí láska mezi bývalými partnery, je důležité aby zůstal alespoň vzájemný respekt. Respekt opravdový, vnitřní, ne hranný.

Osobně jsem přesvědčena, že právě chlapci by měli od určitého věku zůstávat spíš u otce než matky. Pomohlo by jim to právě k tomu, aby to měli jako dospělí muži méně těžké.

Daniela: Já nesouhlasím s tím, že muži to mají o mnoho těžší než ženy. Naopak právě to ženské přijímání samo o sobě je daleko náročnější. A pak tu je právě i ta starost o ty děti, kdy je daleko více vnímána intenzivněji a hlouběji tou ženou. Vidím to třeba dnes, kdy některé moje kamarádky jsou rozvedené a mají na děti určenou soudně střídavou péči. Přestože se svými bývalými partnery vycházejí dobře, vědí, že děti potřebují oba rodiče a že o dítě bude dobře postaráno po všech stránkách, vědí, že jejich partneři své děti mají rádi a věnují se jim. Tak přesto všechno velmi těžce nesou třeba to týdenní, nebo čtrnáctidenní odloučení od svých dětí, zvláště pokud jsou skutečně malé.

Myslím, že muž a žena to mají těžké oba, každý svým způsobem jinak.