Protiklady muž a žena

[28]: Máš pravdu. Život stále něčím překvapuje a tím nás učí. Učíme se tím, že si to zkrátka odžijeme na vlastní kůži, každý sám za sebe. A když nás to semele a vyplivne, záleží zase na nás, jak s tím naložíme.

[27]: Já tu nejsem nejpovolanější, abych poučovala, jak kdo má jít. Je to každého věc. Já mám za to, že pokud se neodprostíme od dětského, Velekněžka nás dál nepustí. Budeme se jen domnívat, že se procházíme jejím duchovním sálem, ale přitom stojíme pouze v předsálí.

Jen jsem tím také chtěla naznačit, že každý z nás obsahuje černé i bílé, dobro i zlo, laskavost i agresi, měkkost i tvrdost. Pokud si to nepřiznáme, zasloužíme lekci. Ano VA rotuje neustále dokola a my se můžeme točit na jednom místě, anebo proniknout do další jemnější vrstvy.

Jasné je, že některé trumfy jsou nám bližší. I já mám své oblíbené.

[26]: Já mám spíše pocit, že co se týče životní cesty VA jedeme druhé kolo. :-) Jen pomaleji, pečlivěji a spíše si vybíráme u koho se zdržíme, kdo nám je blízký.

[25]: Já to vím Barčo. Pokud jsi ochotná odložit dětské střevíčky Blázna, přiznat si v sobě i kus švindlu, prohnanosti, chytrosti a umění Mága, pak je možné abys vstoupila do chrámu Velekněžky a nějaký čas s ní meditovala. Velekněžka střeží tajemství, střeží další bránu. Až ale přijde ta správná chvíle, ona odhalí závoj a pustí Tě dál.

[24]: „ Je to jako první dva trumfy VA, z čisté duše dětského Blázna je nutné postoupit dál. Naučit se kejkle a fígle prohnaného Mága, aby se nám mohla otevřít další brána k duchovní Velekněžce....”

Danielo, to jsi nádherně napsala. Velekněžku mám moc ráda...

[23]: To bylo v pořádku, dítěti to pomohlo přežít. V dospělosti je dobré v určitou chvíli takovou pomůcku odložit, protože nám zkresluje obraz skrze dětské brýle. Je dobré si přiznat, že krom snění a romantiky existuje i tvrdá realita a těžké zkoušky. Že vnitřní svět je na místě, ale pokud neodložíme svůj dětský postoj, nebudeme se v něm nikdy správně orientovat. Taková poznání bolí a uvádí nás ve zmatek, v zoufalství, ale pokud ho přijmeme, přinese nám nový postoj velký užitek a nová poznání. Otevře se nová brána, nové vědění a přístupy tam, kam čisté dítě nemůže.

:-) je to jako první dva trumfy VA, z čisté duše dětského Blázna je nutné postoupit dál. Naučit se kejkle a fígle prohnaného Mága, aby se nám mohla otevřít další brána k duchovní Velekněžce....

:-) je jen na nás, kolik cesty budeme chtít ujít.

[22]: A teď jinak :-) Proti mému vnímání reality jsem si postavila obranu. I jako dítě, jako dospělá – vnitřní svět, určité snění, romantično. Ty bys řekla naivno, krásno...:-)

[21]: Proti tomu se nedá nic namítnout. Je to tak.

[20]: Většina lidí uvažuje v tom smyslu všechno, nebo nic. V práci, ve vztahu. Z toho pak právě pramení ty pocity viny, selhání, že to bylo moc málo, nebo zase moc.

Kdyby já nevím co, mohlo to být ještě lepší, nebo ještě horší. Tím jak lidé neustále zvažují dobré, špatné, důsledky, následky, tak se jejich pozornost upíná na budoucnost a nikoli na tu realitu, která skutečně je v daný okamžik. Ano, je dobré předvídat, mít na mysli. Ale když se hodnotí zpětně jakákoliv situace, už nikdo přesně neví jaká byla ta skutečná realita.

A podívej na ty Japonce. Přišli o všechno, nemají nic, ale to nic je pro ně všechno. Realita v daný okamžik je pro ně všechno. A proto mají sílu žít dál.

––

Já v podstatě co Ti o tom tady píšu, tak vlastně si uvědomuju to moje otravné „tady a teď” :-) Jako dítě mě nikdo na nic nepřipravil, nevysvětlil. Šup najednou jsem byla v jiné čtvrti, v jiné rodině, v jiné škole. Žádné vysvětlování, žádné přípravy. Rozkaz zněl jasně. Naopak všechno totálně nové, nová pravidla, noví lidé a plav. Po čase přišel jiný rozkaz. Šup všechno opustit, nechat vše tak jak to je a zpátky s tátou k babičce. Další rozkaz. Šup a zase opět do jiné čtvrti, do jiné rodiny a jiná pravidla. Nic už neplatí co bylo před tím. Jako dítě jsem myslím byla zenový mistr :-) A tím, že dělám tuhle práci a tím co jsem v té práci zažila uvažuji podobně. Mám to prostě v sobě.

––

Díky tomu, že jsem tady narazila na astrologii. Tak chápu více ty souvislosti. Skládám si a vypracovávám si svůj vlastní horoskop. Tím jak se učím lehounce té astrologii, tak se mi znovu promítá můj vlastní život. Někdy i v detailech. Vidím jakoby za roh těch věcí, které se mi udály. Ne všechny byly moji vinou a mým přičiněním. A v podstatě i cítím směr té budoucnosti. Samozřejmě je třeba počítat i s vyjímkami. Může se stát cokoliv. Všechno může být jinak. A to je zase právě ten smysl pro realitu.

[19]: Ono k tomu samozřejmě patří i následovné. Matka se už nikdy nezbavila démona vyplývajícího z (nejen) tohoto rozhodnutí, ač ho lze pochopit i odkývnout.

[18]: Daniela: „Matka bilacuje a v ne příliš příčetném stavu si připouští, že dcera je v kritickém stavu a blíž k přežití je syn. Gestapákovi tedy nabídne ji.”

To je naprosto přesné. Rozumím ji. Uvažovala bych úplně stejně. Jsou lidi, kterým už nelze pomoci. A zase pokud obětujeme obě děti, nedáme šanci životu vůbec. Tady neexistuje žádná jakoby budoucnost, jak hodnotila Tvá kamarádka. Je jen právě teď realita a stávající situace.

Kdyby obětovala obě děti, vyčítala by si, že syn mohl žít. Že nedala šanci ani jednomu. Pokud by obětovala syna je to velmi podobné. Obětovat syna, který má šanci na přežití je jako nedat šanci životu vůbec.

[16]: Jinak mi zaujalo, co píšeš o zachování klidu při resuscitaci. To je přesné, pokud autorita na nejvyšším postu není dostatečně pevná, přenáší neklid i do okolí.

Tak to probíhá v každém systému a v systému rodinném velmi záleží na pevnosti a autoritě otce. Je dar a důkaz zralosti, když v sebevětším chaosu, či záplavě emocí se dotyčný nenechá strhnout a vynese jasné, racionální rozhodnutí. K takovým rozhodnutím mívají z podstaty muži mnohem blíž než ženy. Ač z prvního pohledu může jít o maličkosti, či všední chvíle, mívají tato problesknutí obrovskou sílu. To na mužích miluji :-).

[16]: Hrdinka knihy má staršího syna a mladší dceru. V dobytčím vagónu jsou deportováni do koncetračního tábora. Všichni dorazí zcela vyčerpaní, ale nejhůř je na tom dcera. Při selekci vězňů gestapák Sophii vybídne, aby jedno z dětí poslala do plynu. Pokud odmítne výběr, gestapák popraví obě děti. Vše se odehrává v pár minutách. Matka bilancuje a v ne příliš příčetném stavu si připouští, že dcera je v kritickém stavu a blíž k přežití je syn. Gestapákovi tedy nabídne ji.

Moje známá si celý příběh vyhodnotila tak, že syn byl nadaný hudebník a proto volila jeho :-), což mi jako úvaha doslova odrovnalo....

Nemohu souhlasit, že při rodinné havárii nemá život dítěte cenu. Pro mne má život vždy cenu. Ale xx jsem zažila, že dítě kterému např. zemře matka při porodu, se ani v dospělosti nedokáže ze života radovat, anebo se často podvědomě pasuje do sebedestruktivních situací. Pak je dobré provést rituál, kdy matka dítěti zdůrazní, že ono narozdíl od ní je živé a je třeba, aby se životem dobře naložilo. Tím vzdá matce mnohem větší úctu, než když život zahodí. Pokud i přesto energie ze světa mrtvých nepovolí, můžeme zdůraznit, že v budoucnu přijde čas, kdy se dotyčný k matce připojí.

[15]: Sophiinu volbu neznám, nečetla jsem. Ale ještě k tomu zachraňování. Já tím, že jsem si opravdu prošla tvrdou školou na JIP, tak jsem se naučla nejen té resuscitaci, kterou jsem si v podstatě zautomatizovala, ale také tím pádem jsem se naučila ovládat svoji mysl při těch situacích. To znamená nepanikařit, přemýšlet v klidu, vést pokud není přítomen ještě doktor. Pak ta resuscitace je efektivní, všichni jsou relativně v klidu a nikdo nepanikaří a nechaosí. Pokud resuscitaci vede vystresovaný nervózní doktor, všichni jsou pak vystresovaní a není to dobré, dělají se kvůli nervozitě daleko větší chyby.

Spousta lidí v haváriích zemře kvůli tomu, že lidé nezvládnou ten samotný stres. Zpanikaří. Utečou, zhroutí se. Nebo naopak zůstanou tam jako zachránci, ale prostě blbě v silnici a jiný je přejede.

Když se zabije rodina v autě a dítě přežije. Je to hrozná tragédie. Dítě se zachrání, ale co dál. Bude tím strašně poznamenané, čeká ho úplně jiný život mimo svoji rodinu, v lepším případě u svých prarodičů. Někdy si pak člověk řekne, že to dítě mělo zůstat v tom autě s nimi. Jindy se zachraňuje to dítě, ale to, že se soustředí pozornost na dítě, tak to zabije někdy i tu matku, která mohla žít. Tohle je hrozně těžký.

Tahle dilemata se řeší při komplikovaných porodech. Pro porodníka je priorita matka. Pro pediatra dítě. Tím, že jsem pracovala na lůžkovém ARO, měli jsme tam matky ve velmi těžkých stavech právě po porodu. Když si člověk pročítal ty protokoly. Vidělas tam ten boj. Matka, nebo dítě...

Strašně těžký.

––

A pak právě tady nastupuje zpětně to myšlení. Všichni soudí a hledají co kdyby, kdyby...Nastupuje pocit viny, totálního selhání, pochybení. Ale ta skutečnost, realita v ten daný moment je jen jedna. Někdy prostě musíte udělat i špatnou věc, aby jste vykonali dobro.

[14]: Připomnělo mi to Sophiinu volbu. Já už jako velmi mladá chápala, proč se rozhodla při zachování života upřednostnit syna. Pak jsme knihu a tolik diskutovanou pasáž probíraly s kamarádkou a její pochopení výběru mi zaskočilo. Došlo mi, že jako vše každý vidí pouze svýma očima.

[13]: Souvisí to s jejich kulturou, myšlením, neuvěřitelnou disciplínou – je to jejich přirozenost. Ono jim to přijde přirozené, že to tak má být. Úplně stejně přirozené, jako Tobě přijde naprosto přirozené a jasné, že musíš zachránit dítě. Já si myslím, že to nejde dost dobře srovnávat, nebo ty Japonky odsuzovat, že jsou necitelné vůči dětem.

Když se podíváš na Japonce, jak se v těch humanitárních centrech dokážou i radovat z maličkostí, nebo jen z toho, že oni sami přežili a jejich pes. To je neuvěřitelné. To je prostě japonský zen.

Abych pravdu řekla, když jde o život – v tu chvíli se řídíš vlastním instinktem. Tvůj instinkt matky. A pak Tvůj pud sebezáchovy. Možná obráceně. Nepřemýšlíš. Zažít to a mluvit o tom jsou dvě různé věci. Nejhorší je to rozhodování. Při těch haváriích se zachraňují všichni, ale skutečně se zachraňuje to, co se zachránit dá. Díky špatnému rozhodnutí nezemře jen dítě, muž, ale také zachránce. Tohle zachraňování a pseudozachraňování je vidět i v té nemocnici při resuscitacích.

Ještě jsem si vzpomněla, na jednu věc. Asiaté jedí a zabíjejí psi. Jsou za to odsuzováni. My Češi zabíjíme a jíme hovězí, vepřové. Přijde nám to normální. Zkuste v Indii zabít a sníst krávu. Jiný kraj, jiný mrav.

––

Já jsem v Asii a nikde mimo Evropu ještě nebyla. Ale i v té Evropě se najdou malé odlišnosti v té mentalitě těch států a národů. Některé Tě překvapí, jiné zarazí. Některé pochopíš, jiné ne. Ale vždycky to souvisí s dějinami toho národa, s tím místem, kde se ten stát rozkládá. Moje oblíbená Itálie. Co region to originál. Jiná Itálie je na severu, jiná u Sicílie, a zase jiná u rakouských hranic a úplně jiná u francouzkých. A to jsme jen v jednom státě, natož státy jiné, nebo jiné kontinenty.

Docela by mi zajímal váš názor na tuto záležitost:

Čtyři ženy, dvě Japonky a dvě Evropanky, konverzovaly v čínštině v jazykové škole na Taiwanu. Učitelka zadala téma: z hořícího auta můžete vytáhnout a zachránit buď muže, nebo dítě. Zatímco my Evropanky popadly dítě a utíkaly s ním do bezpečí s tím, že si muž poradí nebo neporadí, Japonky bez mrknutí oka zachraňovaly své muže. Raději manžela by prý vyvláčely z plamenů, aby se mohl následně postarat o rodinu a zplodit jiné dítě, napsala Nora Gruntová (v magazínu Víkend HN 25. 3. 2011).

Převzala jsem to z blogu Vlasty Marka, který pro mne nepřekvapivě obhajuje japonský postoj. Ve mne se to celkem pralo, protože pocitově vím (pokud vůbec lze vědět něco takového dopředu), že bych zachraňovala dítě, jako toho slabšího. Můj pocit může být také ovlivněn tím, že s otcem svého dítěte nežiju.

Na druhou stranu i s ohledem na to, že pracuji se systemickou energií vím, že muž/partner má před dítětem přednost. To mi ze začátku trochu mátlo. I v běžných situacích "nezasvěcení" tuto pravdu dost těžce přijímají a pobuřuje je.

Závěr pro sebe jsem si udělala, že se zde pletou hrušky s jablky. Dvě odlišné kultury - v japonské nebude mít žena příliš šancí na plnohodnotný život bez muže, čelila by ve společnost jistě silné degradaci. Těžko tedy říct na kolik je reakce takové ženy přirozená, či pouze podvědomě vynucená.

Já mám tuto kartu hodně ráda. Lva na ní nevnímám jako muže ale jako moc, sílu, pud, sex, vášeň, maximální nahromadění syrové energie. Symbol ženy tu vnímám jako nutnost krotit tyto atributy, zpracovat je. Zpracovat cosi/nezměrnou sílu třeba i v sobě, abychom ji přetvořili v sílu nekonečnou/tvůrčí. Proto mám i tuto kartu spojenou s číslem 8/nekonečná energie.

Ten proces krocení a zpracování pro mne symbolizuje žena, protože žena je symbolem příjímání a přetváření. Muž umí energii vybít, ale žena ji dokáže pojmout a zpracovat.

Jen mě ještě napadlo, že v Tarotu karta Síly je většinou znázorněna Lvem (muž) na kterém sedí žena. Nebo Lev sedí u ženiných nohou. Jemná síla ženy přemůže hrubou sílu muže.

[9]: :-) Jo. Máš pravdu, souhlasím.

[8]: V Tvém komentáři jsou věty s kterými souhlasím a jsou tam jiné s kterými souhlasit nemohu. Rozebírat je Barčo nebudu, protože se tě nechci ničím dotknout. V něčem se shodujeme, protože jsme obě dvě ženy, v něčem ne protože jsme odlišné ženy.

Na toto téma jsme každá z nás vyjádřila názory dostatečně.

[7]: Ve skutečnosti, ta „zlá žena a zlý muž” jsou daleko slabší a zakomplexovanější, klamou sami sebe, protože mají potřebu si dokazovat na svém protějšku svoji sílu a moc, tím, že někoho ovládají.

Je to jen jejich povrchní hrubá síla. „Hodný muž a hodná žena” jsou daleko vnitřně silnější, trpělivější a jejich hloubka je nesmírná. Oni chápou proč ti „zlí” se takto k nim chovají – vědí o slabinách „zlých”. A ti „zlí” to tuší, mají strach, že jejich „hodný”protějšek” odhalí jejich pravou podstatu, nebo je opustí a proto se chovají tak, jak se chovají.

Společensky: Vždy měl muž před ženou navrch a bylo to v naprostém pořádku. Jenže se to zvrhlo do extrému. Protože muži přestali úplně naslouchat ženám, opili se svoji mužskou sílou a tím pádem jejich míra krutosti přerostla určitou únosnou mez, ženu prakticky degradovali, tak vznikl třeba ten feminismus. Ženy uchopily mužskou sílu a najednou se ty polarity mění. Ženy mužní a muži zženšťují. Proto i ten dnešní svět je možná takový jaký je.

Proto např. islámské ženy jsou nuceny podstoupit obřízku, zahalovat se. Ti „silní” muži ve skutečnosti mají strach, aby o svoje nádherné jemné ženy nepřišli, aby je nemohl získat nikdo jiný, nikdo jemnější, který by té ženě a jejímu nitru naslouchal.

Souhlasím s Tebou, že žena i muž jedou ve své přirozenosti na jinou energii. Energie muže je hmatatelnější na první pohled, energie ženy je jemnější, vnitřní, více duchovní. Proto žena i muž milují jinak. A ubližují si navzájem také jinak. Muži ubližují ženám především fyzicky a ženy mužům duševně.

Žena potřebuje jemnější energii. Potřebuje se dotknout svojí duší mužovy duše, poznat a objevovat jeho pravou duši. A toho se muž instinktivně bojí. Bojí se své vlastní zranitelnosti a citlivosti, když jeho duší prochází duše ženy.

Zmiňuješ polarity. Je to jednoduché, měkký muž si přitáhne ostrou ženu, přitáhne si to, co v sobě potlačuje. Pokud by trochu přidal na své energii, zmužněl, zesyrověl žena by automaticky změkla/zjemnila. Pokud to neudělá, nedá šanci ženě, aby se ukázala v lepším světle.

Příliš jemná, poddajná žena, která si neváží sama sebe si přitáhne často násilníka. Je to lekce, aby v sobě našla zdroj a dokázala se postavit sama za sebe. To tak je, ať se nám to líbí nebo ne.

[5]: Barčo, lidé se nespojují jen proto, že spolu chtějí splynout, to je velmi naivní pohled. Nebo tak to máš Ty a myslíš, že to tak má každý. Lidé se dávají dohromady protože nechtějí být sami, nebo protože chtějí založit rodinu, nebo protože to řeší jejich ekonomickou situaci, nebo proto že hledají svého otce ne partnera.

Vyrovnaný pár nemusí být stojatá voda, vyrovnaný partner neodsává energii ze svého protějšku, ale přijímá ho takového jaký je. K Tvému komentáři na vlákně nadužívání psychologie nemám co dodat. Nastínila jsi svůj pohled a ten pohled je v pořádku. Já bych taková slova nevolila a je to také v pořádku.

Je v celku možné, že já jsem tvrdší kalibr na tvé vnímání, to je také v pořádku. To že někdo mluví o volnosti pohybu neznamená, že opravdu volně plyne :-). To že někdo příliš přímo pojmenovává stav věci neznamená urputnost, ale smysl pro realitu a méně smyslu pro romantiku :-).

Xx jsem tu řekla, že jedna věc jsou jevy zjevné a druhá jevy skryté. Ty se chytáš a pohybuješ spíše na té první rovině, dál nejdeš.

Jedna věc je jak se vnímáme a hodnotíme my jako partneři a jak by nás opravdu hodnotili naši partneři :-). To co tě zaráží a pojmenováváš u mne, je nejspíš tedy Tvůj problém :-). Možná příliš urputnosti, touze po dokonalosti a nulové proudění energie je Tvé téma. Pokud v sobě měkkost, láskyplnost a lásku opravdu máme, tak si ji zcela přirozeně také přitahujeme.

[4]: Danielo na moji malé úvaze o „hodných a zlých” lidech jsem naznačila střídání polarit. Jak to vzniká a vyvíjí se v čase.

Je to podobné jako psal Slávek, lidé se k sobě stěhují, chtějí splynout, ale po nějakém čase mají potřebu se od sebe malinko vzdálit tím prostorem, právě proto, aby se zase mohli k sobě přiblížit a spojit se. Střídá se to. Proto jak píšeš „dokonalý pár” je 0 energie – stojatá voda.

1 a 7. dům jsou přesýpací hodiny. Napsala jsem Ti včera v noci úvahu na vlákně „nadužívaná psychologie”, ale myslím, že to nebude Tvůj šálek kávy.

––

Vybrala jsem pár slov z Tvých některých komentářů: Vymezit se, vyčlenit se, tvrdě pracovat, zpracovat, dokonalý pár, respekt, deficit, kdybychom byli v pořádku..

––

Je to zvláštní přístup. Je v tom na mě hrozně moc síly a úsilí po dokonalosti, žádná volnost pohybu, žádné plynutí energie jen tak...

[2]: Já nevím Barčo, netroufnu si říct, co kdo potřebuje. Jsem ráda, že se trochu orientuji v tom, co potřebuji já. Také mám zkušenost, že pohled zvenčí je dost odlišný od pohledu vnitřního. Z principu si nestoupám automaticky za toho hodného. Kdyby "hodný" nebyl až tak hodný, nemusel by druhý být až tak zlý. Od protějšku se máme cosi naučit, podívat se na své skryté zrcadlo.

Kdybychom mi sami byli v pořádku, měl by nám vlastně vyhovovat jakýkoliv partner. Pak je tady zmiňovaná přitažlivost, fyzická stránka věci. Dokonalý pár, fungující vztah a mezi partnery mrtvo. To mi přijde celkem zvláštní. Nebo jsme fyzicky přitahováni k někomu, kdo je zcela přehledně nevhodný pro život. Je to opravdu špatně? Je správná cesta najít si milého kluka s jemnější energií a vbruslit do toho mrtvého vztahu? Ale zase je pak možné vychovat děti v úplné "fungující" rodině. Co je priorita? Asi jak u koho.

Jednoznačně kývám na to, co psal Miloslav. Pro mne musí být chlap autorita a musí mít můj respekt. Není možné, abych si s ním cvičila jak chci, to by se ze mne snadno stala velmi zlá žena. Nehledě na to, že sexuální energie velmi hodného muže je na bodu 0.

Co se týká Tvé dodatečné poznámky o orgasmu, nemohu souhlasit. I šikovný milenec může mít mizivé sebevědomí. Narozdíl od namyšleného krasavce, který kosí ženy na potkání, v posteli se s nimi příliš nepáře a přesto mu peřiny nikdy nevychladnou. Ono je to právě o té energii, ne šikovnosti.

Mohu s Tebou plně souhlasit. Muž který říká stále ano, pro mne není muž. Žena při troše rafinovanosti dosáhne snadno svého. Vztah tak neustále jiskří.

I když i přes tato pravidla mám pocit, že jsou muži a jistě i ženy, s kterými je partnerství prakticky neříditelné. Ale není od věci znát teorii :-).

Jen malá poznámka: Lidé se stěhují k sobě většinou když to tak cítí, v období největší lásky, kdy mají pocit, že bez sebe nemohou být ani minutu. Týden v posteli uteče ani nevíte jak :-) Jste dvěma kapkami vody na okenní římse – splynete. Neřešíte svůj prostor ani „pravomoce”. Řešíte čas, aby jste byli spolu. U někoho tento stav může trvat ten týden, u jiného páru měsíc, u dalšího také rok, dva. Ale máš pravdu, jednou se po milování musí vstát a je potřeba se nasnídat. Takže kdo přinese a připraví snídani? :-)

––

Zkusím malou úvahu:

Hodný muž a „zlá” žena: Každý (hodný) muž touží po krásné, sebevědomé sexy ženě a nocích plné vášně. V letitém manželství jiskra opadne a muž hledá jiskru jinde – u milenky dračice. Jiný muž má větší štěstí a takovou nádhernou dračici má doma za manželku či partnerku. Ale ta smyslná dračice v posteli je většinou i dračicí v běžném životě. A smyčka na jeho krku se stahuje. Jen zlý muž zkrotí zlou ženu, ale pak to není láska. Je to boj. Po takovém boji muž uvítá náruč hodné ženy – anděla.

„Zlý” muž potřebuje hodnou ženu. Zlý sebevědomý muž potřebuje ženskou měkkost a domov hodné ženy, která by k němu vzhlížela a hladila jeho ego. Jen tak muž může být silný, když v očích ženy je silný. Když se cítí silný zatouží po temperamentní dračici. A opět po nějaké době, kdy je unaven z boje s dračicí hledá klid a mír v náruči anděla.

Myslím, že všichni muži (hodní i zlí) se cítí nejsilnější v očích ženy, když ji při prvním sexu přivedou k orgasmu. Teprve pak si opravdu v začínajícím vztahu začnou věřit..

A pak jsou ženy i muži tak trochu mystici, nikam je nezařadíte. Rozumí andělům i drakům :-)

Daniela: „Co myslíš konkrétně termínem další pole?“

Buďme upřímní. Jakýkoli vztah k okolí, tedy partnerovi, okolním lidem, společnosti, a všemu co si vymyslíš, se skládá z různých složek: 1) přizpůsobení se okolí, 2) prosazení svého v okolí.

Jakýkoli vztah, tedy i partnerství je mix přizpůsobení a prosazení. Získání dalšího pole myslím zvýšení procenta prosazení (tedy více v okolí je po mém) a snížení procenta přizpůsobení na úkor toho.

V partnerství je třeba se i prosazovat. Už jsem několikrát varoval naivní muže i ženy na začátku společného bydlení, kteří si zapomněli vydupat svůj prostor. Cca prvních půl roku se rozdělují pravomoce, po půl roce už s tím fakticky nikdo nehne. Jsou to pak smutné osudy, když muž či žena hrají páté kolo u vozu a přitom to bylo zbytečné. A nemůže za to ani partner jako vlastní nezkušenost naivního člověka.

Ještě dobře dopadají hodní mužové – jsou opouštěni. Zapomněli si dupnout a dupat.

Pokud muž si dokáže dupnout, je to úleva pro muže i ženu. Žena má od přírody talent ovládat muže, protože příroda jí musela něco dát když je fyzicky slabší. Muž který se nenechá, přitahuje. A když muž umí říci ne, ženě pak nepřipadá hloupé říci občas ne (na rozdíl od toho je-li s mužem, který nikdy neodporuje) a i žena se tím pádem cítí volnější.