Téma osobního růstu v astrologii.

Pro mne by bylo zřejmě důležité, co přesně tu znamená pojem role otce/matky. Protože já k té roli nevztahuji žádné vlastnosti. Nevím, zda to pro Vás bude přijatelné, ale já k té roli vztahuji (a to mi stvrzuje i místo), že půjde o někoho kdo bude směrem k potomkovi dávat, ne brát. Kdo předal život a smrt. Roli vnímám pouze jako tento syrový základ.

[65]: Doporučuji Jaroslava Peregrina. Tady jen drobná ukázka jeho kritiky Deleuze, místo, které se týká otcovství, analogicky lze vysvětlit mateřství:

Ve druhé kapitole se pak Deleuze pouští do podrobnější charakterizace toho, co je to "symbolický prvek struktury". Konstatuje, že "prvky struktury nemají ani vnější určení, ani vnitřní význam", že "mají pouze smysl, který je nutně dán výlučně jejich 'postavením'". Dalo by se jistě tušit, kam směřuje: avšak aby jeho výrok dával nějaký skutečně dobrý smysl, muselo by být, zdá se mi, jasné, jaký je podle něj rozdíl mezi pojmy význam a smysl. (V běžném jazyce se tyto pojmy používají bezmála zaměnitelně; a jejich techničtější užití, které do moderní filosofie zavedl Gottlob Frege12, Deleuze asi na mysli nemá.) Navíc předpokládá-li jeho vysvětlování pojmu struktury porozumění pojmům význam a smysl, jak se může hlásit k de Saussurovi, který se pokoušel o pravý opak: totiž vysvětlit pojem významu či smyslu pomocí pojmu struktury? Ani další formulace, uváděné v této kapitole, se nezdají být pro toho, komu jde o pochopení pojmu strukturalismus, příliš užitečné: "Strukturalismus je neoddělitelně spjat s novou transcendentální filosofií, kde jsou místa nadřazená tomu, co je zabírá. Otec, matka jsou především místy ve struktuře." Zdá se být zřejmé, že filosofie se nebude chtít zabývat konkrétními otci a matkami, ale nanejvýš příslušnými 'abstraktními' rolemi (či pojmy). Zdá se být také zřejmé, že takové role jsou různými způsoby provázané (tak role otce v sobě zahrnuje například roli muže a je neoddělitelně spjata s rolemi matky a dítětě), to jest tvoří jistou strukturu. To samo o sobě se mi ale nezdá být nic, co přesahuje běžný způsob uvažování o vztazích mezi lidmi či o společenských strukturách a co by mohlo smysluplně založit nový, převratný filosofický směr. A co to znamená, že "místa jsou nadřazená tomu, co je zabírá"? Znamená to jenom to, že aby mohl být nějaký konkrétní člověk třeba otcem, musí existovat pojem či vlastnost či role otce? Pokud ano, jistě by to opět nebylo ničím příliš objevným; pokud ne, není jasné, co víc to má znamenat.

[64]: Nejde.

Vy jste správně podotknul: Realita je někde trochu jinde a pravda je lidská kategorie. Poznání je prozatimní.

To je správné a dostáváme se ještě na tenčí led. Co je realita a co je pravda? Krásná je poslední věta: Poznání je prozatímní.

Vycházím z toho, že zabarvení našeho vnímání má smysl a další účel. Kamsi nás takový pohled vede.

[63]: napsala jste to správně: "Nejde o reálný/pravdivý pohled"

[62]: Já jsem za Vaši výtku ráda. Ono je vážně těžké, vyjádřit myšlenku jasně, nezavádějícím dojmem. Použít termín, který nezní příliš velkopansky, ale přitom není pouze neutrální a dotkne se toho, čeho jsme zamýšleli.

[61]: napsala jste to dobře i původně:-)

[60]: Pavel Turnovský: termíny reálný nebo pravdivý pohled jsou řekl bych poněkud pyšné. Realita je někde trochu jinde a pravda je lidská kategorie. Poznání je prozatimní.

Ano máte pravdu, na takovém termínu ztroskotáme. Zkusím vyjádření opravit: Pohled dítěte je v tu chvíli v rozměru, který mu umožňuje jeho věk, vědomí, zkušenost. Odpovídá jeho vývoji, je samozřejmě v pořádku, v tuto chvíli je mu i prospěšný. Ale někdy v budoucnu ho může jeho starý pohled limitovat, nasbírá zkušenosti a je možné starý pohled poopravit, dovolit si i jiný.

[59]: "Nejde o reálný/pravdivý pohled"

termíny reálný nebo pravdivý pohled jsou řekl bych poněkud pyšné. Realita je někde trochu jinde a pravda je lidská kategorie. Poznání je prozatimní.

[58]: Děkuji za vysvětlení, pohled na archetyp a archetypový obraz mám stejný. Dobrý je příklad s Lunou. To jak vnímáme naši matku nevypovídá o tom, jaká je to doopravdy matka, nebo žena. Pravdou je, že toto naše vnímání/obraz z dětství vlastně uhněte naše vlastní ženství, potažmo mateřství (u dcer samozřejmě). Nejde o reálný/pravdivý pohled. Myslím, že prospěšné je si pak v okamžiku určité připravenosti dovolit pohled jiný a někdy (mám pocit) je změna pohledu možná pouze přes archetyp.

[57]: archetypový obraz je reprezentací archetypu. Vezmeme-li archetyp matky pak ten je abstraktní vpodstatě platonská idea matky, je to energetické centrum, archetypový obraz jsou pak různé mateřské postavy od vjemu naší vlastní matky přes slavné symboly mateřství, bohyně mateřství, až po bohorodici Marii atd atp

pro mne, který jungovskoým přístupem opět šetří je archetyp matky výsledkem inkorporace, introkt naší vlastní matky, případně ženy, která k nám měla mateřské funkce v outlém dětství.

V horoskopu podle mne neznamená Luna naši matku, ale způsob jak (naši) matku vnímáme, jak o ní přemýšlíme, je to spíš naše představa o matce, kterou s někým (přinejmenším se sebou) sdílíme. Nicméně ta představa je výrazně společensky utvářená tím, jak má podle zvyku a soudu v naší společnosti matka fungovat. Podle toho se chová i konkrétní matka, která je často matkou proto že se má být v určitý čas matkou.

Miloslav: A druhá věc je, že vidím spousty diskusí, kdy dva se vzájemně přesvědčují o nějakém pojmu, přičemž je z diskuse evidentně jasné, že každý si pod tím samým slovem představuje úplně něco jiného.

Vnímáš jako přínos, pokud se diskutuje z očí do očí? Rozdílnost vnímání pojmů tím nezmizí, naopak se může přidat ještě averze či sympatie z toho, jak člověk vyzařuje a jak je pro nás fyzicky přijatelný. Může nás asi zavést i určité charisma.

Nicméně pokud jsme alespoň trošku citliví, myslím, že snadno poznáme, jak to s námi druhý myslí, ne? Lze přece i beze slov navnímat si druhého, co k nám cítí.

Pavel Turnovský: ...nemluvím o záměně archetypů za archetypové obrazy.

Co přesně prosím myslíte tím rozdílem? Pokud je to možné, nejraději bych u každého konkrétní příklad.

[53]: Pane Turnovský, děkuji Vám za vysvětlení. Nyní je to jasné.

[54]: ad pojmy. Ano, je třeba u těch pojmů určit kontext. Např. jsme se toho mnohokrát dotkli u Junga a jeho pojetí archetypů, které je rané a pozdní, a to nemluvím o záměně archetypů za archetypové obrazy, o jeho raném a pozdním pojetí kvality času.

Takových případů je řada.

[51]: Turnovský Pavel: To jste vystihl. Vzpomínám si, že dříve nebyl takový problém, aby dva lidé měli odlišný názor, mám pocit, že dnešní doba je doba „existuje jen jediný správný názor a ostatní jsou zavrženíhodné“.

A druhá věc je, že vidím spousty diskusí, kdy dva se vzájemně přesvědčují o nějakém pojmu, přičemž je z diskuse evidentně jasné, že každý si pod tím samým slovem představuje úplně něco jiného.

A přitom jim to nedojde!

[52]: myslím, že jste to pochopila správně. Uvedu tvrzení VYPJATÉHO sociálního konstruktivismu: všechny lidské záležitosti (vztahy ať už rodinné nebo pracovní, vnímání, prožívání, pocit já jsou vytvářené a zprostředkovávané společenskými vztahy a rozhovory (od školky a školy, přes rodinu - rodiče také chodili do školy...) jsou to produkty toho, co jsme se naučili a přebrali z naší kultury, civilizace od našeho narození, nebo co nám bylo přímo vnuceno. Naše kultura nám dodala návod jak myslet, vnímat, cítit. poznávat svět vnější i vnitřní, tedy včetně nás samých - sebeobjevovat se nějakou metodou, se zaměřením na některé prvky naší psychiky - naše fragmentárního sybjektu. Je to v nás tak hluboce zakořeněné, že máme pocit, že žijeme svůj vlastní autentický život, narozdíl od života stádního, inspirování nějakým vyšším nebo hlubším Já (self) přitom i pojem vyšší nebo hlubší, celistvější já je konstrukt - přišel s tím objevem Platon, na něj navázal Jung atd atp. Tohle žití v SYMBOLIČNU (symbolickém systému) je nariušováno občasnými výbuchy REÁLNA, které symbolický systém ne dost rychle nebo vůbec nedokáže zpracovat. Proto jde cesta k tomu jak a co v nás myslí přes "chybné" úkony, přeřeknutí, bizarní sny atd. To je obrovský objev Freudův. Já tak vypjatý sociální konstruktivismus nezastávám, myslím, že jsme nejen produktem/konstruktem, ale že i my sami na těch produktech konstruktivně spolupracujeme a je šíříme (např. že vychováváme své děi k tomu co se má, co je dobré, výhodné, vhodné - jak blízko je od vhodného k výhodnému!) Samozřejmě, že řada těch konstruktů a produktů je užitečných a praktických, ale existují i ty ničivé. Jsme obětmi kategorií, které někdo vynalezl kdysi dávno za nějakým praktickým účelem, ale ony po čase pervertovaly, zploštěly původní složitost se vytratila, nebo naopak jednoduchost se rozkošatěla, ztratily původní smysl, který oprávněně v tehdejším systému měly, protože se význam některých termínů posunul, nebo dokonce se obrátil ve svůj antipod díky ironii. Tys to PĚKNĚ vyvedl!.

[51]: Pane Turnovský, vše je v naprostém pořádku. Cením si Vašeho názoru. Moje odpověď „Rozumím Vám“ (znamená, ano zamyslela jsem se nad Vaši odpovědí, přijímám ji) Dobře a srozumitelně jste mi svůj pohled osvětlil (49). Také si myslím, že právě díky různosti názorů máme možnost poznávání. Děkuji Vám za Vaše vyjádření v č.51, cítím to podobně.

Pravdou je, že Vám někdy nerozumím doslova, protože používáte odborné (pro mě cizí) výrazy, kde neznám přesný jejich význam. Třeba zde:

[22]: Pan Turnovský : „Dokonce i myšlenka, že prožíváme svůj život autenticky, může být kulturním konstruktem“

Pochopila jsem to (možná nesprávně) asi takto: Můžeme si myslet, že náš život je opravdový, protože nám to tak diktuje, nebo nás v tom ubezpečuje společnost.(společenská pravidla, rodina, lidé to vnímají kolem nás za správné) A při tom, v našem nitru přirozeně cítíme, že bychom měli žít a konat jinak, třeba i změnit svoji práci, svůj přístup k sobě, k ostatním, k životu. Že v podstatě to co žijeme, není naší přirozeností, ale že žijeme život někoho jiného. Přání našeho partnera, nebo to vyžadují okolnosti a události v kterých se nacházíme, nebo naše konání může být pod vlivem nějaké náboženské víry, nebo společnosti v které jsme začleněni. A tím si to vsugerováváme, že žijeme opravdově.

Pane Turnovský mohl by jste tedy prosím Vaši větu vysvětlit, co jste tím měl na mysli, abych ji lépe porozuměla. Děkuji.

[50]: Bylo by méně nedorozumnění, kdybychom si dokázali vysvětlit, co kterými metaforami a kategoriemi myslíme, jak se dělávalo za starých dob. Pak by moje věta Mám jiný názor nezněla tak příkre. Ostatně to že mám jiný názor neznamená, že svým názorem chci ostatní názory převálcovat. Jak říká Rorty: Existence nějakého názoru je podmíněna existencí jiného názoru. (cituji zpaměti)

[49]: Pan Turnovský: Rozumím Vám. Ano, je to v dnešní společnosti tak jak píšete, bohužel.

[48]: mám poněkud odlišný názor

individualita - individuum - tohlencto individuum jedincem jsme každý

osobnost - plně rozvinutá osobnost

bohužel to co se nám předvádí jako osobnosti bývají jen jakási individua,

často výsede falešné individuace, nebo pseudoindividuace

Na veřejnosti osvícený guru, který doma mlátí ženu

[47]: Pan Turnovský: „jen bych přpomenul připravenost častěji nepřipravenost společnosti genia pochopit a ocenit. Raději se oceňují talenty, neboť talent vyhovuje společenskému vkusu.“

Máte pravdu. Lidé se stávají spíše osobnostmi, protože tak je dokáže vyformovat společnost. Osobnost je takový společenský status. Naopak individualita bývá společností odmítána a je dána samotnou existencí. Van Gogh maloval duší, nebo spíše byla to jeho posedlost, vášeň. Nemaloval pro nikoho, maloval pro sebe, pro svoji vnitřní potřebu. Potřeba malování byla silnější, než cokoliv jiného. Dokázal malovat celý den, byla to pro něj zároveň meditace, dokud neupadl vysílením. Svérázný člověk, individualita. A což teprve ucho, které si uřízl kvůli své milence – prostitutce.

[39]: to je vcelku trefně napsáno

jen bych přpomenul připravenost častěji nepřipravenost společnosti genia pochopit a ocenit. Raději se oceňují talenty, neboť talent vyhovuje společenskému vkusu. Surrealisté mluví o drobných mincích talentů. Génius vkus nemá.

Van Gogh za svého života prodal jeden jediný obraz a ten si koupil tajně jeho bratr, který ho podporoval až k sebezničení. Babka z Arles, která se před lety dožila více sto let, van Gogha ještě jako malá holka pamatovala a mluvila o němjako o nesnesitelném chlapovi. Nejspíš měla pravdu, když s ním nevydržel ani Gaugin. Ale to je přece jedno. Stejně jako je jedno, že za van Goghovy obrazy se dnes platí desetimiliony dolarů - možná víc. On z toho nemá nic, pokud ovšem nemá pravdu film Na křídlech slávy. Má s toho společnost, neboť van Gogh posunul hranice krásy - dobyl kosmos (řec. kosmé - krása)

[45]: Ano, síla k růstu se nabízí i zde v diskuzi. Na kolik se odosobním v přijmutí komentářů, které se mi dotýkají? Na kolik mé slovo obsáhne opravdu to, co chci vyslovit? Je vůbec mé slovo na místě?

Co se mi vlastně dotýká? Proč? A k čemu mi to vede? Kde je můj prostor a kde již prostor druhého? Kam je povoleno vstoupit a kam už ne?

[39]: Vystihnul jsi to přesně, moc zajímavá úvaha.:-)

Všem díky za velmi osobní příspěvky! Kam by se došlo v debatě, když by jsme jen se vším souhlasili.

[43]: A kde v mém komentáři vytýkám já tobě cokoliv ze zmíněného? Třeba se svým přístupem dojdeš mnohem dál, než já nebo kdokoliv jiný s kým se cítíš sem tam v konfliktu. To jaká jsi, je přece jen Tvá věc. Oč je můj komentář agresivnější než Tvůj? Ano, naše pohledy se liší, ale na tom není nic špatného. Nechme si každá svůj.

Mne tento způsob dohadování nebaví. Není to konstruktivní, opakuje se již po několikáté a nepřináší prozatím nic nového.

[42]: Máš pravdu, neporozumíme si ač píšeme o stejných věcech.

Já tu přece nikoho neosočuji a nikomu nic nevytýkám. Naopak celou dobu slyším od Romana a Tebe, jak jsem naivní, neuvědomnělá, neduchovní… Proč?

Jen proto, že mám jiný pohled na život, nemoce, medicínu, na krásu, na lásku, historii, na lidi, nebo, že se mi líbí jiné knihy, filmy, dokumenty, že duchovno není pro mě jen náboženství, nebo, že mám jinou životní filozofii, nebo, že se mi líbí zen budhismus svojí jednoduchostí, nebo že dostatečně necituji autory, knihy, nebo že nemám načtená díla a moudrosti z knih jako Vy, nebo že se nevěnuji psychologii …?

Ve vší upřímnosti a otevřenosti nechápu to, nerozumím tomu. Nerozumím Vašim argumentům, ani včerejší agresi Romana. Opravdu nevím, čím jsem se tak provinila vůči Vám, co Vám tak strašně na mě vadí, nerozumím tomu…

Možná je to proto, že tato zahrada je jen pro vyšlechtěné trnité růže a ne obyčejné pampelišky, které rostou téměř všude volně jako plevel. To potom vlastně jako důvod úplně stačí…

[41]: Uklízení, sázení kytek, mytí nádobí pro mne není ztráta času, Barčo. Já uklízím ráda, miluji praní prádla a když ho sundavám voňavé, vyfoukané ze šnůry. Mám ráda kolem sebe příjemné prostředí a pohodu a do toho zahrnuji i pořádek kolem sebe. Žehlení je pro mne meditace, čas k zamyšlení a to že se dotýkám našeho prádla je mi příjemné.

Ty máš pořád pocit, že nikdo z nás dostatečně nedoceňuje všední věci. Ale každého z nás (včetně mne) nabíjí příroda, pozastavení v čase a denní maličkosti v jednoduchých úkonech.

Samozřejmě že mám v lecčems pocit viny, to je úplně přirozené. Člověk by nemohl konat, pokud by chtěl být zcela čistý. Každý z nás má pocity viny, a to především ty nevědomé.

Krom těchto běžných věcí mám ale také pocit, že se každý na naší cestě máme, jak to říct, nazvala bych to třeba prosvětlit/zušlechtit. Jak zmiňuje Miloslav naplnit svůj potenciál, nalézt určitou moudrost.

Hudba je nádherná, hudba která podbarví spirituální zážitek je mocná. Tělo je krásné a jak píšu moudré, mám ráda své tělo když do sebe nasává slunce, miluji válení se a poflakování v horkém dni. Ráda ho nasytím pokrmem který je mým oblíbeným. Ale to je vše pro mne málo. Cítím jasně, že život má svůj mnohem hlubší smysl a ráda se ho občas dotknu, ráda se pouštím na takové výlety, protože se vracím posílená, obohacená, znovuzrozená. To je v mém životě důležité a myslím, že je to důležité v životě každého, ať si to připouští nebo ne.

Já bych ráda svůj život naplnila, jak je v mých možnostech a občas mívám pochyby. Pochyby zda vypustím své dítě správně připravené do života, zda nedělám zbytečné přešlapy, zda nerozdávám rady tam, kde nejsou na místě. Běžné úvahy, Barčo.

Svým způsobem máš ale pravdu, každý z nás je v pořádku tak, jak jsme. Zmiňuješ vnitřní přístup, ale my dvě jsme v tuto chvíli bez šance si porozumět, co je to vnitřní přístup :-). Každá vnímáme jinak slovo uvolnění, plynutí. Nedorozumíme se. Tak je to. Vyčítáš často druhým málo uvolněnosti a prostoty, ale je to jen Tvé nastavené zrcadlo. To tak je. Na druhých nás dráždí vždy to, co v sobě tajíme.

[40]: Daniela: „Stejně mi často napadá otázka, co konkrétně to znamená v mém případě? Zda dělám dost, zda často nemarním čas, zda cílím na to, na co opravdu mám? Už jsem tady kdysi takovou otázku kladla a tys odpověděl, že barometrem je náš pocit spokojenosti. Ta odpověď mi byla prospěšná.“

Teď to prosím neber jako žádné napadání, ani opozici, ani nežádám žádnou odpověď. Co je dost? Co je neztrácet čas? Co je cílit a proč? Vysvětlím: Když jako žena uklízíš, vaříš, žehlíš, pereš, sázíš kytky do truhlíku, myješ nádobí.....Co je dost? Ztrácíš tím čas?

Já myslím, že je to v samotném vnitřním přístupu. Některé činnosti nás otravují, neděláme je rádi a naopak jsou jiné, které děláme raději, s nadšením, umíme si je více užít a prožít. Ať už je děláme jakkoli – s odporem, ledabyle, s nadšením, s radostí – myslím, že i v tom je náš osobní růst. A některé činnosti nám přinášejí nejen radost, ale také vnitřní uvolnění, cítíme stejné tempo této činnosti s naší myslí i tělem, jakoby jednotu.

Je to třeba jako když posloucháš nějakou hudbu. Tvé tělo, Tvá mysl a tóny hudby jsou naladěny na stejné frekvenci. Aniž bys musela vynaložit velké úsilí, či snažení. Prostě je to přirozené to vzájemné sladění. Nevím jak to lépe vyjádřit.

Právě myslím, že to podobné splynutí a plynutí je i nenucené plynutí s Tvým horoskopem. Dalo by se říci, že vše co děláš nenuceně, přirozeně, cítíš v tom svoje přirozené tempo a svoji mysl, tak to je myslím přesně ono. Nemám na mysli jen činnosti, které Ti jdou lehce bez překážek. Vůbec ne. Ale naopak my tam ty překážky potřebujeme, nejen abychom je zvládli a posunulo nás to dál, ale také proto, aby jsme objevili něco nového v nás samotných, nebo také v okolním světě. Něco co jsme doposud nebyli schopni vidět a nyní ta překážka nám umožnila to přijmout – překážka se stala naší součástí, souzní s námi. Neumím to lépe vyjádřit. Ty pochobnosti co Tě napadají jestli je to co děláš dost, či málo, to jsou pochybnosti způsobené pocitem viny. Proč? Ještě malinko jinak:

Strom, když na podzim shazuje listí, myslíš, že má pocit viny, že si potřebuje na zimu odpočinout? Květina, když kvete, má pochybnosti jestli kvete dost krásně, dost dlouho? Má strom i květina nějaký cíl o který se snaží? Není to jen jejich přirozenost – rozvíjet svůj potenciál? – to znamená růst a kvést ? Ano, každý strom i květina mají jiné podmínky – proto je tolik druhů stromů a květin.

Myslíš, že slábá třepetající se osika závidí statnému dubu? Nebo že, obyčejná pampeliška, která odkvete závidí šlechtěným růžím? Myslíš, že kdyby se osika více a usilovněji snažila stala by se statným dubem? Nebo kdyby byla pampeliška uvědomělejší, mohla by být růží?

Já myslím, že podobné je to i s lidmi…

Píšete to oba hezky, pravdivě a srozumitelně.

Miloslav: Jinak řečeno, růst je rozvinutí potenciálu jedince – jeho horoskopu.

Stejně mi často napadá otázka, co konkrétně to znamená v mém případě? Zda dělám dost, zda často nemarním čas, zda cílím na to, na co opravdu mám? Už jsem tady kdysi takovou otázku kladla a tys odpověděl, že barometrem je náš pocit spokojenosti. Ta odpověď mi byla prospěšná.

[37]: Každá věc je jako ledovec, 90% všeho je neviditelné. Vidíme těch 10%.

Každý významný moment a skok je předcházen mnoha ději, bez kterých by to nebylo.

Například pokud Daniela získá Nobelovu cenu za medicínu, a tím udělá obrovská skok v kariéře, tak před tím muselo nastat spousta dějů. Například studium medicíny, praxe, atestace. Před studiem medicíny třeba se musela naučit číst a psát. Někde do těch událostí také bude každodenní dření nad anglickými slovíčky, které ji později pomohou prorazit do mezinárodního medicínského světa. Ale také třeba musela Daniela zažít zklamání, když jí nevyšly přijímací zkoušky na atomovou fyziku na univerzitu v Marylandu. Jen díky tomu se nakonec věnovala medicíně, takže její velký debakl se stal později, jak se ukázalo, jejím obrovským požehnáním.

Dnešní krize kapitalismu je pouze o tom, že všichni chtějí jen úspěch, ale chtějí eliminovat námahu s těmi 90% ledovce pod vodou. A těžko můžete čekat plody od stromu, který nemá ani kořeny ani kmen ani listí – jen čekáte plody.

Jinak řečeno, růst je rozvinutí potenciálu jedince – jeho horoskopu. Potenciál a růst a úspěch i neúspěch se dá vydolovat jak z příznivých aspektů, tak z nepříznivých. Musí být mix obojího. Neexistuje větší motor v horoskopu, než jsou dobře chycené kvadratury. Ovšem příliš mnoho nepřízně člověka umoří, příliš mnoho přízně ukolébá.

Nakonec nejdůležitější ze všeho je směřování. Celá fyzika, matematika, elektronika, technika i další je o tom, že celý svět se skládá z důsledků, které mají pouze tři příčiny:

1) součet celé minulosti a všeho snažení v minulých časech (integrační složka)

2) rychlost jakou se momentálně mění příčina v přítomnosti (derivační složka)

3) a velikost příčiny v přítomnosti (proporcionální složka)

Tohle je princip celý fyziky, celé nebeské mechaniky, celé teorie řízení systému. Existují pouze tyto tři síly, takže vše lze uřídit řízením těchto tří sil (proto třeba stroje se řídí PID regulátorem, přičemž jednotlivá písmena jsou počáteční písmena jednotlivých složek – http://cs.wikipedia.org/wiki/PID_regul%C3%A1tor).

To co je jako ledovec pod vodou, to je 1), to je dlouhodobé směřování. To co lidé vidí jako rychlý bod kdy dochází k osobnímu růstu je 2). A výsledek, jestli je to zasloužené cítí lidé podle 3).

Ale růst jsou všechny tři složky. Přičemž ad 1) je neviditelná, ale velmi mocná, protože funguje na velmi slabých podnětech. Je to o tom, že když se rozhodnete, že třeba změníte život, ale jen tu to drobně porušíte, tu zase drobně, tak síla 1) vám z celého rozhodnutí v součtu udělá roztrhaný cár papíru, protože to nasčítá.

Síla 1) je ta nejmocnější a funguje na nejslabších podnětech - proto je nakonec nejdůležitější. A přitom funguje na tak slabých podnětech, že jí lidé nevnímají. Ve výsledku je ovšem nejsilnější, to ona je schopná roztrhat na padrť i předchozí obrovský úspěch osobního růstu, nebo naopak z velmi špatných podmínek udělat virtuózní výsledek.

Právě proto díky síle 1) géniové občas prošvihnou svůj talent a pilní lidé bez talentu dosáhnout více, než géniové.

Pokud ještě na malou chvilku zůstanu u toho příměru z dendrologie a rostliny vůbec, je tu ještě věc na doplnění. Každá rostlina vyrůstá ve své viditelné části z kořene -radixu, radix je skrytý-neviditelný v živlu země a přesto poskytuje dostatečný "zdroj živin pro růst". Míra zakořenění i typu radixu je různá, a některé kořeny vedou skutečně hluboko do minulosti a k pramenům vod.

To jen k poznámce o dětství.

D:.....dávat podporu a stimulovat do života si říkám, zda je to správně?

Takové otázky jsou pochopitelné. Po těžkých zkušenostech se k nim dochází a ještě obtížnější je na ně odpovídat. Kdykoli chce jeden něco říct, zjistí jak obtížně se vyslovují jednotlivá slova a nakonec se pár hlásek zasekne v krku a nelze pokračovat. Snad jen v úrovni velmi osobního rozhovoru a v okamžiku nejpříhodnějším, kdy hvězdný vliv je příznivý....

Za sebe mohu říct, že ve svém životě vnímám jisté okamžiky jako mezník k odpichu výš, jako osobní růst. Ale nedávno jsem si uvědomila, že to co já vnímám jako jasný mezník, může astrolog vidět jinak.

Uvědomuji si jasně, že některé situace/zkoušky se nám v životě opakují, ale mi reagujeme jinak/uvědoměleji/zraleji. Anebo také ne. Někdy jsou to okamžiky a zkoušky jemné, nijak dramatické, jindy naopak. Zcela jasně také cítím, že to nesouvisí jen s věkem a zkušenostmi, ale že poznatky/náhledy nejdou jen lineárně, ale také vertikálně. Nevyvíjíme se jen dopředu, ale čerpáme i směrem nahoru a dolů do různé hloubky.

Pan Turnovský zmínil důležitost svého dětství. Také si plně uvědomuji, jak každý zážitek, příběh již od ranného dětství skládal moji mozaiku života a doplnil přesně to, z čeho já mohu těžit a co je pro mne výživné.

Miloslav krásně zmínil: Bdělost probíhá neustále. Naprosto souhlasím, že v každém okamžiku máme možnost k růstu.

A musím zmínit i Romanovu krásnou větu: Vše stále roste! Tak jednoduché a pravdivé. Je čas k narození, čas k zrání a čas k odchodu. Jak už jsem říkala, mám ve své blízkosti smrtelně nemocného člověka, poměrně mladého. Když vidím jeho rozpoložení, kam došel, jak je prost veškeré hysterie a jak na nás mluví, říkám si, že lépe už dotyčný nemůže být na svůj odchod připraven. A najednou jak jsme byli zvyklí mu vlévat krev do žil, dávat podporu a stimulovat do života si říkám, zda je to správně?

[33]: promiňte, že zanedbávám vaše milé dotazy, ale "bojuji" na několika frontách a podle toho to vypadá.

příklad spouštěcí konstelace C.G.Jung a jeho nehoda v létě roku 1887 kvůli níž na půl roku přestává chodit do školy -

nat. C.G.Jung (26.7.1875 18:42:44 GMT) Kesswil (47N36'00 9E19'00) čas je přibližný, i když to v tm GMT vypadá "nachlup přesně"

narozeninový progresivní horoskop 1887 - pomalé osy

zejména

prog Slunce kvadraura nat Uran dif 0°01´, (rozbití stávajících životních podmínek)

prog DSC konj prog Slunce, nat Uran dif 0°20´ (krize jako pojetí mezilidských vztahů)

Solár 26.7.1887

Saturn konj nat DS,(izolace od kolektivu) trinus nat MC

nat/sol Slunce sextil sol Neptun+Pluton (produktivní tlak

sol Luna trioktil sol Pluton (somatizace pocitu bezmoci, původní upadnutí do bezvědomí opravdové, později hrané a využívané jako manipulace aby nemusel zpět do školy, i když už mu nic nebylo

celého půlroku si dělá co chce....

[34]: Já jsem jenom napsal co si myslím.

Osobní růst je totiž nevyjasněný pojem. Tvůj příměr z dendrologie je daleko přiléhavější.

Osobně si spíš představuji cestu jako vícerozměrnou spirálu. Člověk se točí dokola – což jsou jeho vývojové stupně podle dendrologie. Ale po jednom cyklu je člověk jinde, spirála nenavazuje na místo, kde se začalo, ale posune Tě jinam do prostoru.

Můžeš se dívat optikou současného místa na zhruba kruhu v jedné otáčce spirály.

Nebo můžeš vidět prostorový tvar a směrování spirály po více kruzích se zanedbáním kulatého pohybu.

V určitých místech kruhu jsou vysoce energetické body s obrovskou silou. A v určitých místech zase slabé. Představ si to tak, že točíš kbelíkem na laně před sebou tak aby se točil nahoru a dolů ale kruhovým pohybem. Sám ucítíš, že v určitých momentech dráhy kýble to s Tebou cukne – energetický bod.

[33]: Ale to můžeme překročit astrologii ...

tady jsem se rozesmál při představě jak spolu jdeme, nakročíme a ty říkáš: "Romane, pojď překročme v klidu Astrologii k jiným disciplinárním oborům"!"

Připomněl jsi mi, že téma -osobního růstu- je asi nešťasné spojení s astrologií, což Pavel T. nakonec hned rychle vysvětlil. Nechám-li za sebou všechny spojitosti s kulty a psychsměry o osobnímrůstu a...

Podívám-li se však podrobněji kolem sebe, rozhlédnu se třeba v kvetoucím sadu, je zde zřejmá jedna důležitá věc a tu nelze zaplašit nějakou povrchní, lacinou úvahou filosofa 21. století -Vše stále roste-

Jsou tu totiž různé etapy v růstu: pučení-květenství-opylení-růst plodu-zrání-dormance a ty etapy si dovolím tvrdit, právě astrologie je schopna postihnout v této dendroanalogii.

V jakém období z vyjmenovaných se tedy zrozený nachází?

[31]: Roman: „Jsou tu určité planetární a zodiakální aspekty v individuelním horoskopu, které naznačují, že vhodný okamžik pro začátek na poli takového osobního růstu je právě teď?! Přičemž je jisté, že astrolog se od astrologa liší právě tím, co považuje za osobní růst...“

Ano, tak to přesně je.

Ale to můžeme překročit astrologii a klidně se nasměrovat do psychologie, lékařství, politiky, atd.

Názor na to, co je osobní růst se liší a poměřuje žebříčkem hodnot daného člověka.

„Osobní růst“ je stejný termín jako „reálné vnímání“ z diskuse o Lazarevovi – nikdo neví co to přesně je a zapotili by se na přesné definici. Už při té definici by zjistili, že je to něco jiného a změnili by svůj pohled. Buddhismus v takovém případě by dodal – „a byli osvíceni“.

---

Podle mého názoru probíhá osobní růst plus mínus neustále, přesněji příležitosti k němu.

[26]: Jen bych se zeptal: kolik ženských duchovních seminářů jsi absolvovala a jestli znáš taky mužské semináře, co je Norimberský trychtýř, jsou-li všechny semináře příčinou totálního zblbnutí nebo jen někeré, a závěrem jest-li existuje nějaká šance, že se oběti zhloupnutí dostanou ze své prekérní situace? :-) Někdo sem totiž řadí i astrologické kursy, tak nevim nevim, není-li čas to nějak přehodnotit, nebo radši zustat v klidu.

Jináč názorů jsi vyslovila v podstatě mnoho, máš ostře nabito...:)

[30]: Tak se přiznám, že té větě jsem naprosto nerozuměl. Pokud se najde někdo, kdo by mě za jednu skleničku u virtuálního baru vysvětlil jak tomu rozumět, budu potěšen. Hledal jsem v tom něco z leva i zprava a nemohusi vysvětlit jinak, než tak, že si svoji vnitřní realitu spoluvytváříme sami apod. :)

Jen bych zopakoval otázku úplně na začátku-možná zapadla:

Jsou tu určité planetární a zodiakální aspekty v individuelním horoskopu, které naznačují, že vhodný okamžik pro začátek na poli takového osobního růstu je právě teď?! Přičemž je jisté, že astrolog se od astrologa liší právě tím, co považuje za osobní růst...

Zas jen otázky! Dostává kromě občasného menšího honoráře astrolog něco jiného, než jen samé otázky?:)

[22]: Turnovský Pavel: „Dokonce i myšlenka, že prožíváme svůj život autenticky, může být kulturním konstruktem.“

Tuto myšlenku bych zdůraznil.

[27]: ano dítě jistě tratí

nicméně, když se podívám dnes na některé katastrofy z mého života,, zejména ty dětské, tak zjišťuji, že kdyby se nestaly, byl bych nejspíš horníkem, nebo vojákem z povolání :-)

[26]: :-) no já nevím Barčo, já jsem ještě na žádném ženském semináři nebyla. Ty ano?

[22]: Pavel Turovský: Spíš než vymezit se vůči svému okolí, být od vlivu části okolí (škola, dětský kolektiv) izolován a v onom prázdnu mohou začít působit jiné vlivy. Škola - schola lat. znamená prázdeň, tj. být uvolněn z pracovních povinností a vzdělávat se.

To je zajímavý pohled, zní to smysluplně. Já takové mezníky vždy brala právě jen ve smyslu: Něco je špatně a dítě svým stavem na to svému okolí poukazuje. Zároveň jako z každého omezení může z takové situace posílit a těžit určitým zráním. Dostává se mu těžké, nestandardní zkušenosti, která ho nějakým způsobem bude modelovat. Bude to jistě hodně individuální, ale takový pohled mi nenapadl.

Přesto si myslím, že dítě v těchto momentech vždy i tratí. Je to draze placená zkušenost.

Já řeknu jen jediné, aniž bych vyslovila jakýkoliv názor. Je neuvěřitelné, čemu všemu jsou dnešní ženy schopné věřit a ještě za to někomu platit. Myslím si, že spousta bezvadných žen z těchto ženských duchovních seminářů časem opravdu hloupne. Tyhle semináře používají metody Norimberského trychtýře. A některé ženy se bohužel stávají na těchto seminářích totálně závislými a pak se stávají pro ně kultem.

Ještě se mi k tomu chce dodat: Samozřejmě že je jasné, že velkou devizou by pro každého z nás byl přirozený, spontánní porod. Ale má to tak u každého opravdu být? Je to vůbec u každé ženy s ohledem na její osobní příběh možné?

Je to stejné, jako že všichni si bez problému odkývneme, že dítě má právo na dostatek lásky a přiměřené péče. Jasné je, že takové dítě bude dobře prospívat a takové prostředí pro něj bude nejlepší podporou. Ale startovní podmínky měl každý z nás ne zcela náhodou jinak nastavené. Kdo si dovolí říct, že to tak je špatně?

[23]: Porod dělá ženu, no já si to opravdu myslím. Přijde mi to přirozené naplnění ženství. Tím to ale striktně nediktuji každé ženě. Jde o osobní rozhodnutí a rozhodně také vliv vnějšího okolí a naší cesty.

Nejsem nijak zasloužilá matka, neb jsem porodila pouze jednou. I potom jedinném zážitku mohu jednoznačně říct, že žena už nikdy nebude stejná, její vidění světa dostává naprosto jiný rozměr. Takže mateřství jednoznačně zlomovým okamžikem je.

Jedna věc je provázení těhotenstvím ve smyslu komerčním, ala ženské časopisy. Druhá věc je, že ženě, která je v dnešní době odtržena od své přirozenosti může těhotenský rituál a poznatky jiných žen jedinně prospět. Samozřejmě záleží na jejím výběru, zda se nechá ovlivnit v dobrém, anebo zavést jakousi na nějaký čas pomýlenou "divoženkou".

Je naprosto jasné, že jiné nastavení má děťátko které se prodere na svět samo, ať už za asistence šetrného porodníka, či duly. A jiné nastavení získává to, které nemuselo žádnou aktivitu vynaložit a přijde na svět např. císařským řezem.

Je to jasné a přirozené stejně, jako musí být rozdíl mezi novorozencem, který se narodí do třeskutého lednového mrazu a tím který přijde na svět za rozkvétajícího jarního dne plného slunce.

Daniela: „Xx jsem se přesvědčila, že to jakého jsme schopni osobního růstu, zda jsme pasivní a hledáme pasivní řešení, anebo naopak se velmi odvíjí od okamžiku zrození. Oni totiž hladce porozené děti nemusí příliš vyhledávat astrologa, kartáře, akce cílené na rozvoj osobnosti. Takoví lidé přistupují i k řešení krizí konstruktivně a se správným naladěním, s přirozenou důvěrou sami v sebe. Sama vím, jak jsem rodila a jak se mé pocity z tohoto zážitku otiskly do dítěte. Sama jsem si xx zopakovala své porození a dovolilo mi to naučit se mnohé o tom, jaká jsem a jak řeším své krize já. A myslím, že by bylo možné jít ještě dál, způsob početí, prenatál.”

––

Porod dělá ženu

Moderní spiritualita se podobá supermarketu, ve kterém si každý vybere, co chce.

Novinkou posledních let „na pultech”jsou kurzy, semináře a rituály týkající se těhotenství, porodu a mateřství. K ženám po čtyřicítce v nějaké životní krizi se nyní k „duchovnímu vyladění”přidávají stále mladší ročníky. Zlomovým okamžikem je mateřství, skok do neznáma, na který se nedá dopředu připravit.

Téměř každé duchovní centrum nabízí program pro matky a naopak mateřská centra přinášejí semináře s duchovní tématikou.

Porod se dnes považuje za klíčový okamžik v životě ženy, který je potřeba řešit celé těhotenství nebo i dávno před ním. Nestačí jen porodit dítě, ale je nutné mu zajistit i šťastnou budoucnost. I k porodu se vážou duchovní teorie. Z těchto ženských seminářů vyplývá zjednodušeně asi toto:

Dítě narozené doma, čeká růžová budoucnost, oproti tomu dítě narozené v porodnici se bude muset celý život vyrovnávat s psychickými traumaty.Úplně nejhůře na tom bude dítě, které se narodilo císařským řezem, to nikdy nebude schopné vést normální citový život a před každou překážkou bude utíkat.

Tyto názory, často vycházející rovněž z touhy po co největší přirozenosti, ovšem dovedené do absurdní demagogie, mohou mít tragické následky. Porodníci vyprávějí o případech, kdy až dlouhé přemlouvání zatvrzelých matek odmítajících císařský řez i v nejkritičtějším stavu zachránilo život jim i jejich dítěti.

Pro gynekology je noční můrou stále výraznější snaha o větší prosazení porodů doma. Vychází z teorie, že domácí porod je bezpečnější a lepší než porod v nemocnici. „Je to naivní víra ohrožující život. Porodní asistentky ženám tvrdí, že se doma nemůže nic stát. Realita je ovšem taková, že za domácí porod už několik dětí zaplatilo životem. Zatím nezemřela žádná matka, ale to jen proto, že je vždy lékaři zachránili. Jednou se to ale nemusí podařit.

[20]: spíš než vymezit se vůči svému okolí, být od vlivu části okolí (škola, dětský kolektiv) izolován a v onom prázdnu mohou začít působit jiné vlivy. Škola - schola lat. znamená prázdeň, tj. být uvolněn z pracovních povinností a vzdělávat se.

Pokud do věci nebudu zatahovat vliv trans-personálních síl, abych zůstal v běžném diskurzu, tak se můžeme opřít částečně o sociální konstruktivismus, který nás poučuje o tom, že jsem víceméně produktem symbolických sociálních vztahů a kulturních vzorců, které nás formují.Dokonce i myšlenka, že prožíváme svůj život autenticky, může být kulturním konstruktem. Sami ovšem také jsme spolupracovníky a konstruktéry.

Xx jsem se přesvědčila, že to jakého jsme schopni osobního růstu, zda jsme pasivní a hledáme pasivní řešení, anebo naopak se velmi odvíjí od okamžiku zrození. Oni totiž hladce porozené děti nemusí příliš vyhledávat astrologa, kartáře, akce cílené na rozvoj osobnosti. Takoví lidé přistupují i k řešení krizí konstruktivně a se správným naladěním, s přirozenou důvěrou sami v sebe.

Sama vím, jak jsem rodila a jak se mé pocity z tohoto zážitku otiskly do dítěte. Sama jsem si xx zopakovala své porození a dovolilo mi to naučit se mnohé o tom, jaká jsem a jak řeším své krize já. A myslím, že by bylo možné jít ještě dál, způsob početí, prenatál.

Pavel Turnovský: V dětství to bývá často dlohodobá choroba, která nás vyřadí na čas z dětského a školského kolektivu a už to jede (- příklad Jung, Rudhyar). Pokud toto nenastane, rozvíjí se osobnost dítěte podle běžných vzorců, až v dospělosti může dojít ke střetu se společností (Meyrink, Hesse) a člověk se začně vyvíjet svým způsobem - inspirovaným např. nějakou pozoruhodnou postavou, jejím příběhem, mýtem knihou...

Dlouhodobá choroba v dětství, to mi docela zaujalo. To znamená tedy první tlak na jedince vymezit se svému okolí. Já to beru jako signál: Něco není v pořádku. Necítím se dobře. Věnujte se mi víc.

Vy to vnímáte spíše jako nutnost jít už vlastní cestou? Vnější okolnosti nám zabrání "jít s davem". Nutí nás se již v tomto věku vymezit, nalézt individuálnější cestu?

[17]: souhlasím Danielo i matka tu hraje svoji roli

[9]: Roman:

Jestliže chci změnit vnější okolnosti, musím změnit sebe samého

Já se právě od podobných prohlášení radši silně vzdaluji, tady bych řekl právě stejně, že podobná hnutí mysli nejsou mým šálkem kávy. Je to sice hodně moderní a často užívané seminářské motto, avšak

pro náš případ astrologie to zřejmě nelze použít, aspekty a tranzity nezměním i kdybych se na hlavu stavěl třikrát denně.

Aspekty a tranzity nezměníš, ale můžeš změnit pohled na prožívané dramatické situace. Můžeš využít sílu tranzitu k posunu dál.

A podle mne nepříjemný tranzit, či aspekt může působit u každého jinak. Snesitelnost situace se jistě odvíjí i od připravenosti dotyčného, jeho uvědomění, schopnosti určitého nadhledu. Je možné nechat se smýkat, nebo rezignovat, anebo vyvinout určité úsilí.

[16]: A kdy myslíte že do symbiózy matka dítě začíná zasahovat vnější svět? Vždyť přece matka samotná je již zásah vnějšího světa. Vnímání plodu a později i dítěte skrze matku je prvním otiskem a ovlivněním.

Pavel Turnovský: "Jestliže chci změnit vnější okolnosti, musím změnit sebe samého."

Spíš musím podat jiný popis situace.

S touto citací naprosto souhlasím, jen bych dodala buď jiný popis situace, anebo poskytnout jiný obraz/otisk. A důležité je poskytnout "to jiné" v okamžik, kdy je na něj druhý připraven. A to není jednoduché.

[15]: řekl bych, že pro fragmentaci je důležitý okamžik, kdy do symbiozy matka-dítě začíná zasahovat vnější svět

[14]: Šlo mě právě o nějaký výchozí bod, z něhož lze vyjít. Možná je to právě toto jednoduché konstatování....:) Takže se stav zrozeného podobá v jistém smyslu rozbité nádobě, kterou je třeba podle situace a míry poškození pomoci dotyčnému dát pozvolna střípek ke střípku....

[12]: to, že subjekt je fragmentární )slovy Lacanovými) vědí astrologové velmi dobře a odjakživa. Svědčí o tom přinejmenším používání 7 a více astrologických planet

[12]: Roman:: „Takže zjednodušeně v individuaci jde o sjednocení osobnosti, která předtím byla v jistém stavu roztříštěnosti, rozpolcení.” O tom jsem také psala na vlákně „ Konstelace v roce 2011” (č.40,36). Jinak v mém komentáři č.5 nevidím černobíle nic. Od černé k bílé je dlouhá cesta, plná různých odstínů.

[10]: V tom pojetí Platona je to velmi přesné vyjádření-touha člověka po sjednocení.(ujednocení)

Je-li před tím ve stavu roztříštěnosti. K tomu právě ten horoskop aktuální nebo radixový zřejmě dokáže mnoho říci a nasměrovat a je schopen postihnout na rozdíl od samotné psychologie, (pominu-li různá odvětví) prvotní PŘÍČINY situace.

Takže zjednodušeně v individuaci jde o sjednocení osobnosti, která předtím byla v jistém stavu roztříštěnosti, rozpolcení.

[7]: Z textu od Petra Lisého:

Přesto se žádný terapeut neobejde bez určitého repertoáru znalostí a technik, které mu práci umožní a ulehčí, podobně jako potřebuje řemeslník či umělec své nástroje.

*Pro terapeuta je navíc nástrojem jeho vlastní osobnost, a tak si tato profese žádá vysokou míru sebepoznání a sebepřijetí.

----------------------------------------------------

* Tady je to zřejmě záložitost na odborné úrovni-pod dohledem specialistů, kde nelze potkat žádné vyšinuté "duchovní mistry" s diagnozou schizofernní:)

Přiznám se k tomu, že jsem ve svém živém slovníku nenašel nic k disciplíně -andragogika(což je studijní obor Petra L.), takže jsem si početl v kostce shrnutí na wikipedii. kde se prý jedná obecněji o výchovu dospělých. Já jsem to spíše pochopil jako obor-psychopatologie:-)

Nejprve mě pojem přišel vyložitelný na první pohled doslovně z řečtiny jako" výchova k člověčenství" , samozřejmě ve formě adrogynní. Je zde(termín na wiki) nepřesnost ve výkladu androgynní, když se přeloží pouze jako -muž.

Je známo, že androgyn je původně myšleno bytost, v níž bylo spojeno obojí pohlaví,

Androgynní mýtus vypráví podle Platónova Symposia básník Aristofanés: Nejprve existovalo pokolení androgynů. Protože však tyto bytosti byly příliš silné, rozhodl se Zeus oslabit je tím, že je rozetnul na dvě poloviny, které se od té doby stále hledají. Každý z lidí je tedy v tomto pojetí symbolem, půlkou člověka, poněvadž vznikl jeho rozříznutím. Lásku pak nazývá Platón „spojovatelkou staré přirozenosti“, která se snaží lidskou přirozenost uzdravit tím, že ze dvou učiní opět jedno (Symposion 191d). Podle Platóna tedy symbol znamená touhu člověka po sjednocení.

[9]: on každý aspekt (i v astrologii), i ten sebetěžší, sebenáročnější je k něčemu dobrý - tedy vhodný. Jde o to zjistit k čemu a pak tu příležitost využít.

[8]: "Jestliže chci změnit vnější okolnosti, musím změnit sebe samého."

Já se právě od podobných prohlášení radši silně vzdaluji, tady bych řekl právě stejně, že podobná hnutí mysli nejsou mým šálkem kávy. Je to sice hodně moderní a často užívané seminářské motto, avšak

pro náš případ astrologie to zřejmě nelze použít, aspekty a tranzity nezměním i kdybych se na hlavu stavěl třikrát denně. Možná to heslo platí pouze pro účely semináře...:)

---

Aby bylo jasněji, považuji to vše kolem těchto seminářů o osobním růstu jako určitou volbu-možnost, zastávku na dlouhé cestě za poznáním, podle určitého stupně duševního/duchovního vývoje atd., tzn.že nechci vynášet nějaké zběsilé soudy. Je na každém, jak dokáže zpracovat tolik informací a metodik a vykročit později naprosto samostatně, bez závislosti na takovém jednokolejném společenství a postoupit na další stupeň své stezky.

[4]: "Jestliže chci změnit vnější okolnosti, musím změnit sebe samého."

Spíš musím podat jiný popis situace

než se opět zapojím do debaty odkážu na dobře formulovaný článek o archetypové astrologii od Petra Lisýho, který u nás na Radlické 99 bude v nejbližších víkendech hostovat se svým kurzem

http://www.osobni-horoskop.cz/obhajoba-psychologickeacute-astrologie.html

Není to sice už můj šálek čaje, v posledních letech na mne zapůsobily dekonstruktivmí reakce na teze francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana, ale pro představu jak si asistenci astrologie u individuace představují jungovští astrologové je to dobré

[5]: Barčo to co píšeš je diagnóza, nebo máš takovou zkušenost?! Pokud je to viděno jen tak černobíle, je mi to líto. Je totiž opět velká skupina lidí, kteří objevili vyšší Já a jsou uplně v pohodě a ani neberou žádný prášky a nechoděj na kontroly. :-) S tím nevyhnutím se narcismu Ti rozumím, asi to tak bude v začátcích zkoumání....

.........................

Diagn.1)Podsunutí falešného vyššího „Já” s tím se můžeme setkat prakticky všude.

Diagn. 2)Myslím si, že pocit vyššího „Já” zprvu z počátku vede k osobnímu růstu a pak se zlomí v sebedestrukci. Je to zákonité.

Téma osobního růstu v astrologii:

Já se obávám, že se v tomto případě určitému „narcismu” nevyhneme. Osobní horoskop je právě a jen přece o jedinečnosti člověka jako takového. Astrolog vypíchne náš naturel, povahu, talent, možnosti. Je už na nás samotných, jak s tím naložíme. V jakékoliv rovině – co budeme dělat za práci, jaké budeme tvořit vztahy, čemu se budeme věnovat ve svém volném čase, jakou si pro sebe zvolíme „ životní filozofii.” To se týká i těch kurzů a seminářů. Ale jako všude jsou „kurzy a kurzy”.

Podsunutí falešného vyššího „Já” s tím se můžeme setkat prakticky všude. Počínaje v určité pozici v práci, kdy ten člověk má pocit, že je ve své funkci a na svém místě nenahraditelný, dále ve víře v určitou filozofii, či náboženství, tam to může spět k fanatismu, ale také třeba na úrovni osobních partnerských vztahů.

Myslím si, že pocit vyššího „Já” zprvu z počátku vede k osobnímu růstu a pak se zlomí v sebedestrukci. Je to zákonité. Opět to souvisí s tím jak člověk uvažuje duálně v extrémech. Být nejlepší, všechno, nebo nic...Je to způsobené tím, že se člověk snaží dosáhnout určitého ideálu, ale tím pádem se vzdaluje sám od sebe, od své přirozenosti. Je v tom určitá rozpolcenost, taková „lidská schizofrenie”.

Nějak detailně ovšem nechci pitvat –osobní růst a spojení s ním-jen poznámka.

Je tu podle mého velká analogie s tím, co probíhalo v masovém měřítku od 19.století a dál, kdy začal být ve společnosti, i té vyšší, nesmírně obdivován a provozován spiritismus. Senzace nebývalého rozsahu, která vedla až k mdlobám, když se rozpohyboval stoleček, když bylo v místnosti jakési fluidum a napětí k prasknutí, pohyb předmětů, médium s poselstvími od……..

Byla objevena dosud veřejně nepřijatelná témata komunikace s jinými světy, psychické mediumity a sil magických v úrovni potulných kejklířů, telepatická komunikace na dálku aj. Šlo nejen o zábavu, ale o něco, co fascinovalo obrovské davy věřících i bezvěrců a obracelo náhle na „nadpřirozeno“. Ovšem spiritismus nevedl lidi dál než k tomu, aby se neustále ujišťovali v tom, že jinosvětné projevy existují. Velmi schopně se do toho všeho pustil známý astronom Camille Flammarion, který chtěl jednou provždy tuto záhadu a hádanku rozřešit zavedným vědeckým zkoumáním, aby podal o všem důkaz a přestalo se běsnit. Přinesl mnoho důkazů a svědectví o existenci psychických sil a spojení s jinými světy, ovšem narazil při své plavbě oceánem záhad na útes, akademická věda vše pro zavedený pořádek zavrhla a vysmála se jakýmkoli podobným pomatencům. Z Flammariona se vyrobil šílenec trpící mnoha duševními chorobami a vše vcelku rychle vyprchalo jako mámení až na nějaké ty vyjímky.

V této souvislosti i s tím vším co probíhá nyní mám tušení, že nejde ani tak o vliv planetární cyklů, jako je vcelku periodicky popisován "neptunský vliv" na psychiku, ale spíše působení vratné komety. Jakási vlasatice vždy okouzlí svými kejklemi davy a zanechává po sobě vytřeštěné a okouzlené zástupy stojící v údivu nad jejím magickým i věšteckým uměním. Podobnost s explozí zájmu o vše to „duchovní“ je zde znovu, v jakémsi jinoúrovňovém odstínu.

Bohužel se vše znovu změnilo v ten narcismus a karnevalová setkání v maskách , a ziskovost -růst je pouze hra na změnu, která je sice brzy odhalena, ale všechny obrovsky fascinuje…..:)

--------------------------------------------------

Odbočka pro případné badatele: :-)

V souvislosti s tímto zahleděním se do sebe a hrou na moudro si neodpustím náhodně objevené stránky. Názor nechť si každý udělá sám:

WEB:Životní moudra - Osobní růst/Peníze

http://www.zivotni-poradna.cz/zivotni-moudra-osobni-rust-penize.php

----------------------

Moudra:

*Kdo nevěří v úspěch - nemůže být úspěšný.

*Důvěra zpečetí každé přání .

*Svoje myšlenky směruj na svůj cíl.

*Jestliže chci změnit vnější okolnosti, musím změnit sebe samého.

Pierre Franckh

[2]: Nebráním se nijak použití slovního spojení RŮST OSOBNOSTI, je často užívané ve spojitosti s nastoupením individuálního rozhodnutí ke změně, proměnou životního rytmu, k jakési plánované metamorfóze sebe sama, k dohledu nad sebou samým, mnohdy pod kontrolou terapeuta –instruktora-mistra cvičitele, různých úrovní i směrů a dalšímu.

Je tu však při vstupu do společenství podobně hledajících-ono typické a popsané „bombardování láskou“, zahrnutí sladkými vůněmi duchovnosti a procitnutí k andělským výšinám, kde je všeobecně dojem pobytu v cukrárně , obložen šlehačkovými obláčky lásky k bližnímu na každém kroku. Je to vážně zhloupnutí a narcismus, neboť to je tak vše, co zde je možné objevit v opojení , kromě pravidelných poplatků za semináře a kursy.

Růst je jednoduché slovo vystihující o co běží biologicky i technicky-představa růstu rostlinného a dalšího. Pravdou je, že bývá zavedené vyjádření spojeno často s nedůvěryhodnými spolčeními a chápu snad dobře, proč jste navrhnul v souvislosti s astrointerpretací se nehlásit k jakýmkoli podobnostem s tímto sladkým učením osobní proměny.

Namátkou-souvislosti(níže) ve spojení s výrazy osobní –osobnostní růst, přijde mi to velmi zajímavé a srozumitelné, proč se vyhnout takovému pospojování se a kohabitaci s astropraxí:

----------------------------------------------------------------------------------------------------

*Meditace a Duchovní rozvoj -Osobní růst -Podpora zdraví -Porucha pozornosti -Práce s léčivou energií- Relaxační hudba- Sebevědomí -Spánek a sny- Stres

*Osobní rozvoj -Spojení vesmírných zákonů s podnikáním a osobním rozvojem.

*Osobní rozvoj - seminář osobního růstu pro Váš duchovní vzestup.

*Tajné vědy -Osobní růst a motivace -Bohatství –Intuice- Mandaly- Pozitivní myšlení- Sebeléčení- Sebevědomí -Antistres -Praktické Věštění- Výživa –Vztahy- Záhady- Zdraví

*Centrum osobního růstu

*Změňte si s námi život. Večerní přednášky známého kouče..............

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1]: přiznejme si, že spojení osobní růsta jsem použil nepřípadně, jeho význam je vyprázdněn důrazem současnosti na RŮST. Mluvne spíše o rozvoji jedince, o individuaci Jungově, individualizaci obecně.

Na cestu individualizace tzn.snahy vymanit se z vlivu jedinečnosti nepřátelských vzorců myšlení, cítění, jednání vnucených nám symbolickým systémem, v němž žijeme - společností - vyrážíme většinou za nějaké dramatické aspektace tranzitní (zejména tzv. disharmonické aspekty Urana, Neptuna, Plutona), někdy doprovázené i významnou situací progresivní (2.direkce). V poslední době jsem na téma sociálního konstruktivismu řadu pozoruhodných textů u nás podává přehled sociálních konstruktů Zdeněk Vybíral v Psychologii jinak.

V dětství to bývá často dlohodobá choroba, která nás vyřadí na čas z dětského a školského kolektivu a už to jede (- příklad Jung, Rudhyar). Pokud toto nenastane, rozvíjí se osobnost dítěte podle běžných vzorců, až v dospělosti může dojít ke střetu se společností (Meyrink, Hesse) a člověk se začně vyvíjet svým způsobem - inspirovaným např. nějakou pozoruhodnou postavou, jejím příběhem, mýtem knihou...

Je tu ale nebezpečí v podsunutí falešného vyššího Já, proces individualizace se pak stočí do narcismu. Častokrát to bývají různé víkendové semináře alá Miluj svůj život, hezky o tom píše Vlasta Marek poslední dobou - bohužel proto, že mu takhle zhloupla jeho druhá manželka.

Vložil jsem část z jiné diskuze na začátek, aby bylo zřejmé odkud téma vyplynulo.(R.)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pavel Turnovský:

Co se týče západní astrologie, tak tady astrolog naráží na neochotu klientovu zvednout zadek ze židle a jít se svým životem něco udělat.proto jsou tak oblíbené různé věštkyně a kartářky: řeknou "stane se to a to" a jelikož se jedná většinou o samonaplňující se proroctví je vymalováno. Kdysi jsem měl nespokojenou klientku, k níž jsem promlouval o osobním růstu a ona potřebovala vědět, zda se rozvede, nebo ne. No to se mohla zeptat mezi dveřmi Rozvedu se, nebo ne? Já bych odpověděl. Rozvedete se. A tím by byla zakázka k plné spokojenosti vyřízena a dozajista by se moje věštba naplnila.

-------------------------------------------------------------------------------

Roman:

Ta záležitost s ochotou k osobnímu růstu se netýká určitě pouhé astrologie, ale to víte jistě lépe než já, vzhledem k Vaší praxi s lidmi z různých prostředí. Také to není povětšinou otázka prvního sezení, rozmluvit se o osobním růstu...

Když se tak jeden rozhodne, že by s sebou přece jen měl něco tedy udělat, aby to nedopadlo jak nechce, obvykle dostane několik jednoduchých nasměrování od lidí, kteří jsou o kousek dál.

Tady záleží, kdo vystoupí v této hlavní roli:

Zda je to autorita i ve smyslu věhlasu, dobrý přítel, partner, fascinace webovými stránkami, doporučený „znalec a mistr“ nebo znalec lidských osudů a srdcí. Navštívím-li knihkupectví leží tam a leskne se hromada knih a brožur, které slibují velké úspěchy na tomto poli. Je jich doslova celá plejáda. Mnoho lidí, jak jsem zažil, doufá, že stačí koupit si takovou brožurku a dodržet některé rady a zásady. Pozoruje se v zrcadle, jenž si sám nastavuje a chce vidět výsledky do několika dnů, očekává klíčení z koupeného zrna a ono nic....:)

Odkud tedy začít takový osobní růst, čím zalévat a mám to vůbec zapotřebí, když znám už vcelku toho duchovního a transcendentního dost..? Mnoho otázek a málo jistých odpovědí, tady to je pravděpodobně pro astrologa těžká chvilka a závisí na tom, do jaké míry se k tomu všemu jedná o upřímnost a fér jednání nebo jak se uvnitř otevře „klient“k možnosti dané setkáním s astrologem.

Dnes je ve světě a na webech spíš mnoho astropsychologů-jak proklamují v úvodu stránek a jejich astrologická praxe se podobá jako vejce vejci psychoterapeutické praxi a dosahují tak podle všeho mnoha úspěchů. Snad je k tomu všemu i příhodnější století než to minulé…?!

Pokud mohu, jeden dotaz do debaty:

Jsou tu určité planetární a zodiakální aspekty v individuelním horoskopu, které naznačují, že vhodný okamžik pro začátek na poli takového osobního růstu je právě teď?! Určitě astrolog se od astrologa liší právě tím, co považuje za osobní růst...