Astrologické zahrady a posvátné háje napříč dějinami lidské civilizace

Obsah

Úvodní zamyšlení nad pojetím zahrady v minulosti a dnes

„Zahrady utvářené pod vlivem prvků zodiaku lze považovat za kreativní přístup k chápání symbolického jazyka astrologie.“

Annette Fechner, Le jardin astrologique

Rád bych se vydal na malé putování různými druhy zahrad, posvátných stromů a hájů a snažil se najít souvislost nejen s astrologií, ale též s jednotlivými charaktery jejich tvůrců a najít odpověď na otázku, existuje-li nějaká souvislost se zodiakálními znameními a co spojuje jednotlivé typy všech zahrad, které byly vytvořeny a založeny s předem daným a jistým cílem. Ten však nemusí být dnes již známý a viditelný. Po skrytém účelu a vzniku lze přesto vcelku úspěšně pátrat a snad i objevit zajímavé souvislosti. Přes všechny významné i všední události jednotlivců dnes i velkých říší v minulosti však podstata života uvnitř zahrady je na celém světě stále jednotná a založená na cyklech astronomického putování Slunce, planet a významných stálic, a také je bezpochyby dána v důsledku vnitřním charakterem majitele i tvůrce zahrady, ve spojení s všeobecnou otázkou úcty k životu samotnému jako velice důležitému fenoménu lidské existence.

Pro příznivce astrologie bude zřejmě nejzajímavější část putování astrologickými zahradami a posvátnými háji část Japonské zenové zahrady, kde se autorka více zaměřuje na netradiční pojetí astrologických prvků a živlů zvláště v architektuře zahrady. V dodatku na konci textu jsem vložil základní přehled o vztahu živlů a barev k jednotlivým zodiakálním znamením.

Skutečně, je možné se kolem sebe rozhlédnout a spatřit ten obrovský rozdíl v pojetí kreativity mezi východním a západním stylem zakládání zahrad. V českém prostředí je nám spíše běžně známý typ tzv. užitkových a ovocných zahrad vycházející z typicky domácí myšlenky, v níž je zakořeněn důraz na okamžitý užitek z pěstování zeleniny, plodů a rostlin, než se nějak „podivně“, tzn. zdlouhavě a neprakticky zabývat otázkou dlouhodobější funkce a využití pozemků.

Není cílem spekulovat o tom, jak a kdo se jednotlivě cítí v těchto novodobých lidských sídlech, otázkou je spíše jejich vnitřní náboj a perspektiva dlouhodobého příznivého vlivu na jejich obyvatele. Věřím, že přístup k necitlivému obsazování krajiny podobající se „nájezdům kočovníků“ v minulých dobách se nutně musí změnit. V opačném případě je zkušenost našich předků za dlouhá staletí lichá a jejich důmyslný systém propojení zahrad s obytnou částí domů a staveb je definitivně zastaralý a již nepoužitelný, neboť i důvod ke změně v této věci je podmíněn zmíněným postojem nebo úctou k daru života a osobnímu charakteru obyvatel.

Člověk se zřejmě definitivně a velmi rychle změnil ve svých vnitřních potřebách a přizpůsobil se prostředí, protože cílem takového osídlení krajiny není vytvořit hodnotný soubor v souladu s krajinou a přírodou i pro další generaci, ale slouží spíše v komerčním duchu k okamžitému a krátkodobému využití místa a k rychlému naplnění základních potřeb nebo předvést svému okolí nejnovější módní styl, jako ukázku své ekonomické situace.

Vytvářet opravdu cenný soubor okrasných dřevin, keřů nebo stromových hájů jako jistého druhu dědictví pro vnuky a budoucí generace všeobecně je snaha téměř cizí současnému stylu uvažování. Přesto, že je člověku „dnešního typu“ cizí takové uvažování, tisíce let znal starověk zcela jiný pohled na tuto otázku.

Zahrady ve starověku

Všechny starověké civilizace jako Egypt, starý Sumer a Babylon, Persie, dále Řecko a Řím a vznešená města v antickém i renesančním prostředí všeobecně neopomíjeli tuto důležitou součást života a považovali zakládání i údržbu takových hájů a zahrad za velmi cennou součást života. Všeobecná úcta k životu a ke všemu živému byla přirozenou součástí každodenní práce a to se samozřejmě nutně odráželo na celkovém vzezření i stylu staveb, zahrad a všech druhů řemeslné výroby. Tvůrčí potenciál se soustředil velmi zřetelně na velmi dlouhodobé využití osídlených míst. Dodnes ohromují důmyslné stavby a artefakty každého přemýšlivého člověka svojí mohutností a zůstává mnohdy záhadou, jaký důvod poháněl stavitele a řemeslníky k takovým výkonům a umění vysoké kvality.

Egyptská zahrada

Historicky a na základě archeologických i amatérských nálezů lze říci, že první doklady máme prokazatelné z období kolem 4000 př.n.l. Vrcholu tento stavební styl dosáhl v Egyptě v letech 1530-1350 př. Kristem. Součástí zahrady byl zavlažovací systém, který zahrady rozděloval na pravidelné části. Cesty, živé ploty z dřevin ji dále členily na pravoúhlé obrazce. Uprostřed zahrady býval pravidelný bazén, který dosahoval různé velikosti podle zámožnosti majitele. Nejobvyklejší součástí egyptských zahrad bylo stinné stromořadí, které je typické pro většinu egyptských zahrad.

Větší palácové zahrady byly využívány podobným způsobem jako dnešní větší domácí zahrady. Většina z nich byla postavena z nepálených cihel a kamenů. Jiným druhem byly parky a zahrady jako součást chrámového komplexu, známé z papyrů, z doby krále Ramsese II a Ramsese III v lokalitě Medinet Habu. Rameseum patřilo k zádušním chrámům v blízkosti Údolí králů. Naleziště se dochovalo nejlépe ze všech chrámů a francouzský archeolog Jean-François Champollion jej v roce 1829 identifikoval jako zádušní chrám faraona Ramesse II. a pojmenoval jej Rhamesséion.

Více známým byl později palác Achnatonův v hlavním městě el-Amarna. Achnaton dal postavit toto nové město, které zůstalo nejlepším příkladem egyptské územního plánování i když se odborníci domnívají, že bylo snad obydleno pouze 15 let. Velký chrám vystavěný v tomto městě byl orientován v ose východ-západ, zahrady lemovaly palác faraónův v délce 5 km i směrem z jihu na sever Královskou cestou, používanou při procesích ve dnech významných svátků. Zahrady byly dějištěm každodenních aktivit nejen královského harému, ale fyzické nastavení stavby bylo velmi silně zaměřeno směrem k centrálnímu otevřenému prostoru. Zde se připravovalo jídlo stejně jako tu probíhaly kosmetické procedury a dny i večery byly zaměřeny na zpěv, tanec a vyprávění příběhů. Královský harém byl též uznávaný jako velmi významná škola pro výuku dětí panovníka spolu s ostatními dětmi z významných rodin v Egyptě.

Babylónská zahrada

Čtyři tisíce let před Kristem pozorovali Babyloňané a Asyřané oblohu a hledali znamení, které jim ukáže jejich osud. Na vrcholu zikkuratů, na střeše svých stupňovitých věží mapovali dráhy planet a na základě zkušenosti a pozorování začali předpovídat počasí, úrodu, sucho, hladomor, válku i mír, osudy králů.

Nejlépe tuto skutečnost v zaměření veškerého tvůrčího usilování můžeme zahlédnout např. v konstatování profesora Josefa Braniše, autora „Katechismu dějin umění“: „Člověk poznávaje závislost svou na moci vyšší, snažil se úctu k mocnosti té na jevo dáti nejlepšími výtvory, jichž byly schopny duševní a tělesné síly jeho. Oltář, socha boha, chrám a jeho nářadí poskytovaly nejvíce pohnutek k umělecké činnosti, náboženství bylo matkou a živitelkou umělecké tvorby, vedle toho pak vrozená krasochuť vedla člověka k tomu, aby potřeby vezdejší jak moha vkusně ozdoboval“.

Visuté zahrady Semiramidiny jsou jedním ze sedmi divů světa.

Velmi výstižná podstata tématu profesora Braniše tedy ukazuje hlavní motivaci v umění řemeslném a mezi tato umění patří jistě umění zahradnické, nebo spíše ve smyslu architektury zakládání(projektování) zahrad a parků, jako důležitá součást palácových staveb a chrámových center. Zahrady stále nacházíme v těsné blízkosti takových významných staveb a pro mnoho návštěvníků je i dnešní procházka parkem s mohutnými stromy a upraveným okolím jedním z nejsilnějších zážitků takové prohlídky. Z archeologické a historické literatury není problém zjistit podivuhodnou a zákonitou astronomickou orientaci nebo sounáležitost veškerých staveb, zvláště těch chrámových s pohyby planet a stálic. Tento neustálý a živý pohyb nebeské sféry, důmyslně založený a řízený různými božstvy v pojetí našich předků, se stal základní součástí nejen zakládání staveb, ale i přilehlých zahrad a parků. Takové důmyslné a přirozené propojení s centry božských sil, nebeskými příbytky bohů a vládců, obdarovávalo v hojné míře obydlí a veškerá související prostranství „dary nebes“, tzn. příznivou kosmickou energií a požehnáními ve smyslu jistého přesvědčení ctitelů dávných bohů.

Není tedy v důsledku nezbytně nutné najít v zahradách nebo parcích symbolické znaky jednotlivých znamení zodiakálních (na sochách, objektech a kamenech), aby nebyly hledajícímu na první pohled patrné veškeré zásady architektury a činnosti podřízené dvanácti znamením zodiaku a astronomickému pohybu nebeské sféry.

Jak víme spolehlivě z historických pramenů, astrologie je velmi uznávaný obor už celá tisíciletí a mnoho panovníků bylo také uznávanými odborníky-astrology. V období, kdy v Mesopotámii vládli králové, kteří byli současně astrology, dosáhla v této zemi „královská věda“ svého největšího rozkvětu za vlády krále Ašurbanipala panujícího v městě Ninive v polovině 7. stol. př. Kristem.

Veškeré staré civilizace se vší úctou považovaly astrologické znalosti jako velmi významné a pro své důležité poselství a fakta byly poznatky této vznešené vědy skrývány. Odhalením osudu z planetárních aspektů byla v sázce nejen prosperita říší a království, ale samotný život panovníka. Otázkou je samozřejmě správný výklad nebeských událostí, který byl známý pouze několika nejbližším astrologům a mudrcům v okolí takového mocného panovníka.

Posvátné háje keltských Druidů

Na základě velkého množství archeologických nálezů z celého území evropského kontinentu a podle úvah o kontinuitě mytologických názorů si můžeme vytvořit představu o skupině lidí, jejichž výsadní postavení ve společnosti bylo určeno jejich přístupem ke znalostem teologickým, přírodovědeckým i technologickým.

Počátky keltských Druidů

Následující informace o druidech a keltském lidu jsou jistě odbočením od tématu zahrady jako takové.

Tento lid však je pozoruhodný, mimo jiné, zakládáním a vyhledáváním energeticky významných území, kde byly umístěny i známé posvátné háje keltských druidů. Je pozoruhodné, že tento velmi zvláštní a přitažlivý národ, který dle názorů některých moderních badatelů a znalců religionistiky převzal veškeré řemeslné, zemědělské a náboženské znalosti (zahrnující též pozoruhodné astronomické a kosmologické vědomosti) od národa ligurského, může mít ve svém „umění“ kořeny daleko v lidské historii. Mohou sahat až k atlantské civilizaci, která podle popisu Platónova, Timaios a Kritias ovládala veškeré tyto druhy umění daleko před známými civilizacemi. K tomuto závěru dochází po mnoha historicky a místopisně ověřitelných faktech např. známý autor Louis Charpentier v knize „Obři aneb Mysterium počátků“:

„Jak již bylo řečeno, Keltové Luga přejali a v době žní slavili velký svátek Lugnasad. Datum odpovídalo našemu 1. srpnu. Uctívala se při něm trojice plodnosti Tarnos, Epona a Artos. Artos je medvěd, uctívaný již v prehistorických dobách v jeskynních malbách a také souhvězdí, kolem něhož se otáčí obloha…

Keltové při první invazi v letech 1700, nebo 1500 před Kristem Luga respektovali a pravděpodobně mensami nájezdníci znali. V polovině 2. tisíciletí př. Kristem nelze v žádném případě hovořit o Keltech, kteří se jako svébytné etnikum začali formovat až o téměř tisíc let později. O Keltech v pravém slova smyslu pak hovoříme od 7. století př. Kr., odkdy se datuje starší doba železná-halštatská.“

Louis Charpentier, Obři, aneb Mysterium počátků, Argo, Praha, 2009, str. 57-58

Způsob života keltských Druidů

V Evropě doby železné stáli druidové spolu s bardy a uměleckými řemeslníky stranou bojovnické šlechty i svobodných zemědělců a pastevců. Oproti ostatním skupinám společnosti se však druidů týká jen málo zmínek historiků a nemnoho archeologických nálezů. Ještě méně zpráv než o mužských členech druidského stavu se dochovalo o druidkách – nejspíše proto, že mnichové keltské křesťanské církve tyto zmínky z textů vypouštěli. Představa ženy vládnoucí stejnými náboženskými silami jako muži pro ně nebyla přijatelná. Ačkoli víme, že druidky existovaly, není dosud zcela jasné, zda zastávaly zcela stejné funkce jako druidové, nebo zda měly nějaké zvláštní povinnosti.

Klasičtí historici popisovali druidy jako „filosofy… lidi vzdělané v náboženských otázkách“ (Diodorus Siculus), „nejspravedlivější z lidí“ (Strabo), nebo „kněze oblečené do bílých rouch“ (Plinius). Učili o nesmrtelnosti duše: podle Strabona soudili, že „duši člověka a Vesmír nelze zničit, ačkoli občas může přechodně zvítězit oheň nebo voda“. Podle Diodora Sicula byli druidové „lidé znalí podstaty božství, ti, kteří hovoří jazykem bohů“. Jako znalci náboženských otázek druidové určovali termíny slavností a vedli je, dohlíželi na přinášení obětí, předvídali budoucnost podle letu ptáků a podle obětí posvátných zvířat. Druidové mohli člověka za trest vyloučit z náboženského a veřejného života.Ostatně to byli oni, kdo ustanovovali zákony (nebo, jak tomu říká Strabo, „morální filosofii“) a soudili pře. Hráli hlavní roli v udržování diplomatických vztahů mezi keltskými královstvími – jak v míru, tak i ve válce.

Podle Diodora „často i tehdy, když už se armády shromáždily na bojové linii s meči tasenými a kopími vztyčenými, mezi ně tito lidé vstoupili a bitvu zastavili“. Druidové (alespoň galští) tvořili organisované bratrstvo, přesahující kmenová území. Podle Caesara jej vedl "hlavní druid", volený na každoročním shromáždění na území Karnutů. Obecné zákony a principy, schválené tímto shromážděním, mohly pak být v každém království doplněny osobním královým druidem. Trvalo dlouho, než se člověk stal druidem. Podle Caesara to bylo až dvacet let. Druidové byli živou knihovnou Keltů, vše se předávalo ústně (protože „pokládají za nevhodné svá studia svěřit písmu“, jak napsal Caesar). Od dětství do třicítky se tedy aspirant druidství učil o zákonech a tradicích, rituálech a mysteriích – vše nazpaměť. Proto (nejen díky důležité společenské roli) neplatili druidové daně a byli zproštěni vojenské služby. Posvátným shromaždištěm druidů byl dubový háj. Už slovo „druid“ je spjato s keltským výrazem pro dub (druis). Posvátnému háji se pravděpodobně říkalo drunemeton (kombinace výrazů pro „dub“ a „svatyni“ - nemeton).

Vztah keltských Druidů ke stromům

Plinius píše, že z dubu druidové snímali jmelí „zlatými srpy … a věřili, že jmelí podané v nápoji je protijedem na všechny jedy“. Původní druidové byli potlačováni Římany a poté křesťanskou církví, takže kolem roku 1000 druidismus jako celistvý systém víry ze západní Evropy zmizel. Velká část druidů konvertovala ke křesťanství, díky čemuž si keltská křesťanská církev uchovala mnoho prvků ze starého náboženství. Pohanští bohové a bohyně se stali křesťanskými světci, posvátná místa byla nyní zasvěcena křesťanským svatým, na místě svatyní se stavěly katedrály… Není však vyloučeno, že byla přesto zajištěna kontinuita druidství ve více méně podzemních podmínkách.

Stromy hrály důležitou roli v mnoha bájích a náboženských příbězích a byly vzhledem k hlubokému a posvátnému významu respektovány celé věky. Lidé tím, že pozorovali růst i odumírání stromů, pohyblivost a růst, citlivě vnímali proměny ročních období úpadek a oživení jeho listí, vidět je jako silný symbol růstu a vzkříšení vzhledem k jarnímu bodu na ekliptice. Není náhodou, že symbolickým znázorněním nejstarší a nejznámější inter-kulturní konstrukce vesmíru je na světě strom, strom poznání.

Díky tomu, že druidové působili v hlubokých lesích a odlehlých hájích vedli keltské kmeny v boji kupř. proti Římanům, získaly posvátné háje také strategický význam. Tento fakt se stal pro římské vojenské oddíly jedním z důvodů k jejich kácení a vypalování. Tyto posvátné háje bývaly tvořeny z dubů, jasanů, tisů a javorů a je pravděpodobné, že různé kmeny uctívaly různé stromy a v jejich přítomnosti pak prováděly své vlastní rituály (např. korunování náčelníka).

Veškeré stromy v hájích byly považovány za brány mezi světy (kořeny pod zemí, větve vyčnívají do nebe) a navíc v jejich korunách sídlí ptáci – tvorové, kteří jsou považováni za poutníky mezi světy. Strom byl také symbolem dlouhého a zdravého života (listnaté stromy - listí na podzim opadává, ale na jaře znovu vyroste, jehličnaté stromy - jehličí neztrácejí vůbec). Za posvátné stromy považovali Keltové především dub, tis, jasan a lísku. Dále významné byly i vrba, bříza, buk, jabloň, břečťan, černý bez, trnka, jilm).

„Ohledně keltské stromové abecedy Ogham se uvádí, že je poselstvím staré posvátné abecedy, která obsahovala celé obrazy světa a svým adeptům nabízela a nabízí učení o povaze vesmíru. Druidským abecedním vesmírem byl posvátný háj skládající se z duchů domorodých stromů.“

Poznámka: Podstatné historické úvahy od neznámého autora nuly čerpány této stránky.

Japonské zenové zahrady

Na rozdíl od našich západních zahrad jsou japonské zenové zahrady velmi symbolické. Pod pojmem japonská zahrada si můžeme představit dle odborníků tzv.suché zenové zahrady (kare-san-sui), vycházkové parky či zahrady s jezery (kaiyushiki), čajové zahrady (chaniwa nebo roji), případně malé atriové zahrádky (tsubo-niwa), do kterých Japonci dokázali vtěsnat svůj smysl pro estetiku. Některé zahrady je dovoleno pozorovat z ochozu, do jiných lze vstoupit. Nicméně, ze všech vyzařuje harmonie, klid i lidský um, vyjádřený generacemi zahradníků, kteří se starali o tyto skvosty zahradní architektury a dochovali je i pro budoucnost.

Shitennō-ji, v blízkosti buddhistického chrámu, Osaka, Japonsko

Živly jsou zastoupeny skrze rostliny a vodu, skalky a kameny, písek a štěrk, což jsou v tomto prostředí citlivé stavební prvky, stejně jako dekorativní. Rostliny jsou vnímány jako symbol harmonie a bohatství, skály a kameny zas představují prostor a energii a písek se štěrkem přinášejí do vnímání jednoduchost, přirozenost a klid. Živel země je zastoupen v mnoha stavebních prvcích(jako jsou terasy z pálených cihel a chodníky vhodně upravené pískem) a v samotných mísách, výklencích mohou být instalovány(namíchány) různé druhy zeminy vyhovující samozřejmě i druhu výsadby. Voda poskytuje rovnováhu, hluboký klid, prostředí pro meditaci a architektonické elementy v bezprostředním okolí mají moc v nás vytvářet různé perspektivy a vizuální podněty. Dekorativní prvky ve vodním prostředí nabízí stimulaci a soustředění na přirozenou krásu. V částech zahrad, které jsou koncipovány podle ohnivého živlu dominují velké stromy chránící před studenými větry, dominantní skupiny keřů s listy a bobulemi zářící teplými barvami a také samotná ohniště nebo krby.

Vítr jako vzdušný princip dává veškerému prostředí pohyb a proměnlivost v prostoru, a samotné proudění vzduchu působí snad jako analogie času a neustálého pohybu celé nebeské sféry.

Uvedený základní popis o způsobu zakládání a údržby zenové zahrady jde však ještě dále, neboť obsahuje v sobě symboly z pradávných mýtů, které byly současné generaci předány z dávných dob. Tvůrci těchto zahrad považují za svou povinnost připomínat mýty a minulost, a spolu s nimi existenci tohoto „starobylého kruhu života“ a cyklů obecně, v prostředí světa. Návštěvníci zahrady jsou vyzýváni k hlubším úvahám, vzpomínají zde též na své předky a v souladu s kosmickým řádem cítí, že jsou sami jako lidské bytosti součástí kosmu.

Tento typ zahradního umění je umocněn svojí symbolikou, duchovním smyslem, který moderní design naší západní zahrady často postrádá. Citlivou péči je nutno věnovat především praktické funkci spolu s estetickým vzhledem (např. na terase, pergole by měl být dostatečně prostorný stůl, šest židlí a grilovací prostor nebo místo pro ohniště), to vzhledem k pohodlnému a funkčnímu využití prostoru. Obecně platí a nutno připomenout, že máme tendenci zapomínat na to, že lidé vnímají krásu zcela subjektivně, stejně jako funguje jakýkoli jiný druh vnímání. Pro jednoho návštěvníka je celkový dojem z procházky nevalný, jiný však je nadšený objevením obrovského počtu inspirativních zákoutí. Jsem tedy silně ve prospěch typu zahrady, která je funkční a samozřejmě musí být krásná především v očích jejich majitelů. Tato zahrada může asociovat a kombinovat v sobě krásu i funkčnost a styl se symbolickým obsahem! K tomu všemu co bylo řečeno o řešení z hlediska zaplnění prostranství, je také nutno zdůraznit okamžik, kdy je třeba citlivě přiřadit osobní reflexi z oblasti astrobotaniky, tzn. dodat jednotlivým zákoutím vlastní představu o barevném a druhovém uspořádání jednotlivých prostranství květinami. Takové botanické soubory se samozřejmě pozměňují dle cítění a nálad zahradníka. (Více v příloze o barvách v analogii k jednotlivým znamením).